Ráda bych si přečetla názor na situaci, kterou řeší moje kamarádka. Má desetiletou dceru z prvního manželství a teď v létě se podruhé vdala. Rozvod s jejím prvním mužem byl velmi bouřlivý – ona si našla v déle trvající krizi jiného – svého dnešního muže. Dost se s prvním mužem hádali i po rozvodu, zvlášť kvůli dceři, kterou mu nechtěla moc dávat. Navíc on nesl rozvod dost špatně, musel se odstěhovat k matce, nemohl sehnat dobrou práci a taky dost pil. Prostě byl z toho ve srabu. Navíc nemohl několik let po rozvodu mít normální vztah s nějakou ženou. Prostě to nedokázal. To ona dobře věděla a byl to pro ní důvod, aby z něj udělala alkoholika a neschopnýho člověka, který nemůže vychovávat dítě. Ta doba je ale pryč, je to asi pět let, co se rozvedli. Její dcera, při rozvodu čtyřletá, svého tátu miluje. I když ho moc nevídala, když jsme byly vloni na chalupě s dětma a děti si hrály, holčička si najednou vzpomněla na tátu, zavřela se na hodinu do skříně a plakala, že se jí po něm stýská.
A nyní nastal problém. Kamarádka nebere bývalému manželovi telefon, neodpovídá na dopisy a jediné, co mu řekla, je, že dnes už má novou rodinu, že se vdala a jejich dcera má tudíž nového tátu. On vidí dceru, jen když na ni počká před školou. Má dobrou práci a novou partnerku. Jen ne své jediné dítě. Poradil se sociálkou a brzy má s kamarádkou soud na úpravu styku s dítětem. Kamarádka si ale myslí, že nemá šanci. Jsem z toho v rozpacích, protože si myslím, že nedělá vůbec správně. Že může být ráda, že si dceru její tatínek chce brát a že se v ní vidí. To se zas tak často neděje. Navíc si myslím, že když by se jí podařilo to, o co usiluje, jednou jí dcera celou situaci nehezky vyčte a ponese si v sobě navždycky pocit křivdy.

Hana