Mám kamarádku Pavlu, která je moc krásná. Vždycky byla a chlapi se po ní mohli odjakživa zbláznit. Znám i jejího manžela, celé jejich šestileté manželství a jsem kamarádka jich obou dvou.
Vždycky jsem si myslela podle toho, co mi Pavla vyprávěla, že jejich vztah je naprosto ideální. Že je založen především na tom, že ona je naprosto úžasná, krásná a dokonalá a její muž ji nesmírně obdivuje. Vždycky mě a všem, kdo to chtěli poslouchat, vyprávěla, jak po ní její muž pořád šílí, jak se jí koří a jak by si nedovedl život bez ní představit. Protože to tak cítila, sama pro jejich vztah moc nedělala. Naopak, svého muže dost trápila, dvakrát se nestarala o domácnost, pořád byla někde s kamarádkami. Její hlavní práce doma byla to, že je úžasná.
Ale jejich vztah navenek fungoval dokonale, a proto mě hrozně překvapilo, když jsem se nedávno na nějakém večírku dostala do rozhovoru s jejím mužem. Byl trochu opilý a začaly z něj lézt takové věci, že jsem jen zírala. Že je Pavla směšná s tím svým věčným mládím a krásou, že mu někdy připadá trapná, jak se předvádí před chlapama, že ho děsně štve, jak se doma o nic nestará. A že ho trápí, že on je jí úplně jedno, že ji zajímá jen to, jak vypadá. A že se s ní o tom prostě nedá mluvit, protože slyší jen to, co sama chce. Po onom pověstném obdivu nebylo ani památky.
Byla jsem jako opařená a teď nevím, co mám dělat. Mám to Pavle říct? Nebo to je jenom jejich soukromá věc, kterou si musí vyřídit sami mezi sebou? Mám strach, že když to Pavle řeknu, naštve se na mě, že jí říkám tak nepříjemné věci, které nechce slyšet. Ale myslím, že když to zůstane tak, jak to je, jejich manželství se třeba rozpadne a já pak budu mít výčitky svědomí, že jsem to mohla odvrátit.

Martina
Reklama