Ráda bych slyšela názory a zkušenosti ostatních čtenářek na můj problém s matkou. Vlastně spíš bych měla říct s babičkou mého dítěte. Už od osmnácti bydlím sama a vždycky jsem byla dost samostatná, moje vztahy s rodiči byly a jsou docela v pohodě, ale nevidím se s nimi často. Od té doby, co jsem se vdala a založila svojí rodinu, vídáme se asi ještě méně. I když naši bydlí ve městě, které je dvacet kilometrů od nás. Druhá babička s dědečkem bydlí na druhém konci republiky, tak s těmi se vidíme ještě řídčeji. Ale zpátky k našim. Chápu, že už je to dlouho, co jsem byla malá a máma se o mě starala, přesto si myslím, že jako babička nějak moc nefunguje. Když k ní přijedeme na návštěvu, sice si s malým pohraje a pomazlí, ale aby si ho třeba vzala na půl dne, nedejbože přes noc, to ne. Takže to dopadá tak, že už jsem skoro dva roky nikde nebyla večer s manželem, protože vždycky jeden z nás doma „hlídá“. Svěřit mimino cizím lidem jsem se nějak nedokázala odhodlat, takže na nějaké kino nebo posezení u vínka s mužem prostě můžu leda zapomenout. Nedávno jsme slavili s manželem výročí svatby a říkali jsme si,
že by bylo fajn si někam vyjít, na večeři, zatancovat a tak. Jako zamlada :-) Tak jsem zkusmo zavolala matce, jestli by třeba nepřijela a nezůstala u nás přes noc. Že kluka nakrmím a vykoupu, takže bude určitě celou noc spát. A víte co mi máma řekla? Že kvůli tomu, abych chodila někde po hospodách, jezdit rozhodně nebude. Bylo mi to hrozně líto a hned jsem to volala manželovi. Ale on mi řekl, ať se na to vykašlu a že si to oslavíme doma. A příště ať se radši zkusím zeptat nějaké kamarádky. Že už je kluk velký, tak to nebude problém. Jsem z toho docela smutná, protože hodně maminek, se kterými jsem se bavila na pískovišti, mi vyprávělo, jak jejich matky ochotně dětičky hlídají a třeba i na celý víkend si ho vezmou, ať si mladí někam vyrazí. Myslíte si, že má cenu ještě na mámu nějak tlačit, nebo to prostě nechat tak a shánět si hlídání jinak?
Tonnicka
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Nikdo nemůže babičky nutit, aby pomáhaly s hlídáním, ale babička, která nikdy pomáhat nechce je mi podezřelá. Argumenty typu že už své děti vychovala a má svůj život neberu. Tady jde o nějakou rodinnou soudržnost, ne že babička dělá služku, ale že si pomáhají všichni navzájem.
Perty,
myslím, že se časem pochopíme...Určitě, a těším se na to:-))
Léthé
Moje maminka mi taky nehlídá mého syna, je ode mně 440 km daleko a vídáme se jednoý za čtvrt roku či půl roku. Když přijedu za ní domů, nepožaduji po ní aby se mi starala o syna (i když si to někdy docela přeji) Myslím si, že mého syna moc dobře nezná a tak si třeba ani netroufá s ním být sama a i on by měl možná potíže. Je pravda, že někdy mně to mrzí, ale někdy si říkám, že tak to u nás je a jinak nebude. Musím s tím žít. Ale můj syn má babičku která bydlí s námi v domě, moje tchýně, to je pro něj opravdová babička teď ho sama od sebe vodí brzo ráno do školky a tvrdí že jí to baví, že prý je to pro ní ranní sport. Já mám dost výčitky svědomí, že jí využívám, ale ona říká, že to dělá ráda. Můj syn jí šíleně zbožňuje byly doby, kdy mi to vadilo, dneska jsem moc ráda, že to tak je. Babičky jsou prostě jinačí, myslím, že jsou hodnější a dovolují víc, a to ty naši prckové taky potřebují. Jinak jsem s mým synem převážně doma, s manželem jsme od jeho narození byly dvakrát na včeři a to vždy tak nejdéle dvě až tři hodiny. Jinak chodíme většinou odděleně, do kina či k přátelům, nevadí nám to, protože jsme si to tak už dohodli před tím než se nám syn narodil. Třeba moje sestra má své děti u sebe 24 hodin denně a to už pět let ...
Já jsem se stala babičkou ve svých 46-letech před deseti týdny.Od té doby se starám ve dne v noci o miminko i o svou dceru, která má momentálně po porodu zdravotní potíže.Moc se bojím o svou dceru a mometálně i o sebe a to z důvodu,že si nedovedu představit,že bych nebyla k dispozici,když mě potřebují.A až bude má dcera v pořádku , budu hrozně šťastná a budu stejně šťastná , když budu moct pohlídat svou vnučku , která je tak kouzelná a voňavá.Každá jsme zřejmě jiná babička...ani já jsem nikdy nemněla babičku na hlídání, takže je jisté,že nezájem o vnouče se naštěstí nedědí. Jak moje matka , tak tchýně se o vnoučata moc nezajímaly...o hodně přišly. Myslím,že svoje vnoučata my ženy umíme vnímat a vychutnávat jaksi mnohem intenzivněji než své děti,kdy je spousta práce a starostí kolem a není moc času se těm prckům věnovat maximálně.
Přesto že mám svůj život a nejsem taková ta typická babička co plete celé rodině ponožky,tak když to jen trošku půjde,vždy ráda pohlídám.
Perty, myslím, že nemáš tak docela pravdu, i když jsi to napsala moc hezky. Obecnou příručku si můžu přečíst kdykoliv, můžu si koupit časopis nebo knížku, ale to neznamená, že jsem se s někým podělila o svůj problém, že vím, že je na světě takových lidí víc, že nejsem jediná...Myslím si, že jde mnohem víc o to, aby si člověk svoje potíže rozebral a tím, že vyslechne víc podobných (nebo opačných) příběhů, si ujasnil vlastní názor. V tom žádná obecná příručka nepomůže - vždycky to bude jen obecná pravda - něco, jako učebnice psychologie...To, že ji přečteš, tě nijak nedeleguje do role psychologa.
Amen
Já bych to napslala ještě jinak: tchýně tvrdí, že ona nikdy žádné hlídání neměla a nepotřebovala. Jaksi se už "zapomíná" při těchto svých moudrech zmínit o tom, že až do 8 let manželova věku bydlela v jednom bytě se svou tchýní, tchánem, švagrem a švagrovou, kteří se všichni o dítě starali...Prostě nechápala, jak je možné, že nenechám malé děcko doma a nejdu do kina - ona přece chodila! A tady si myslím, že je jádro pudla: Jirka správně píše, že rodiče nemuseli o takovou samozřejmost, jako je hlídání dětí, žádat...Jistě, kdyby prarodiče fungovali tak, jak mají, nežádala bych taky...Jirko, nepřipadá ti trošku ponižující, když někdo musí žádat o něco, co se v jiných rodinách považuje za samozřejmou povinnost? A zamysleli jste se někdy jak ty, tak Perthy nad tím, že nebudete vždycky jen zdraví a soběstační? Tchýně taky měla ramena ode zdi ke zdi, než si zlomila nohu a zůstala plně závislá na nás...Kdybych měla vychování jako ona, ani bych k ní nepáchla. (Podotýkám, že se rozvedla v momentě, kdy dostala podnikový byt a manžela pak vychovávala převážně babička - není to tedy tak, že bychom měli "mamince" cosi oplácet...Navíc jsme jí se svého nechali přestavět byt - v jiné části města, protože "kdybychom bydleli blízko, tak bychom furt otravovali...")
Já když přemýšlím o babičkách, tak nemyslím na hlídání. Já měla babičku, u které jsem spávala každou sobotu, trávila u ní prázdiny. Pro dítě jsou to nejkrásnější zážitky. Jenže moje děti tyto zážitky nemají, ani mít nebudou, protože já nemám takové štěstí, že by se babička takhle dětem věnovala. Neříkám hlídala, protože když potřebuji, tak je pohlídá, říkám věnovala, protože to je něco jiného. Nevadí mi, když mi babička nepomůže nebo si děti nevezme na procházku, abych měla chvíli čas. Vadí mi, když si k nim neudělá krásný babičkovský vztah, aby dítě, až bude větší, mohlo vzpomínat, jakou mělo príma babičku.
Jana: Taky mne to napadlo...
Nedá mi to, abych nereagovala. Mám obrovskou výhodu v tom, že mám dvě fantastický babičky, prababičku a k nim ještě dědečky. Ale! S "tchýní" jsme k sobě hledali dlouho cestu. Nakonec jsme se dohodli na tom, že chyby, i přes její rady /vychovala 5 dětí/ si budu dělat vlastní. Přijala to a já ji dodnes ráda přiznám, pokud opravdu chybu udělám. Vím, že by je třeba oblékala jinak atd., ale panuje názor, že co řekne maminka je svaté /i když to třeba neschvaluje/. Jen spolu musíte mluvit a ne jen si stěžovat. Z nás dvou jsou teď kamarádky a dokážeme se sejít i jen na kávu.
Je pravda, že je výhoda i to, že všichni bydlíme v jednom městě.Tak to zkoušejte a zkoušejte, třeba jednou i Vaše babičky přijdou na to, že vnoučata jsou fajn.
jirko, ses vazne kus vola, jak rika Krizak. Na dite musi by DVA, ne jeden. Co se tyce problemu s babickama - kazda je nejaka, u nas by babi i pohlidala, zel problemy jsou jinde - a mozna i takovy, ze kazda zenska (zena i babi) si 'vychovu' predstavujou jinak, pro jednu je venku na zimni bundu a pro druhou na kosili, takze z toho jsou jen strety a vzajemna nevrazivost - se pak ani nedivim, ze nechti hlidat :))))
U nás to dopadlo jinak - když se malej narodil, sdělila mi tchýně, že ona děcko nikdy nechtěla ani svoje, a o toho našeho spratka se taky starat nehodlá...A teď je v důchodě, a jak by byla ráda, kdyby k ní "spratek" někdy zašel, aby nebyla celé dny sama. Jenže malej už přesně ví, co chce (a to jí přeju). S našime je to o trošílililinku lepší - občas pomůžou (i když s velkýma řečma...)
Tys nikdy nikoho nepotřeboval, ani nikdo tebe? Jestli ne a žiješ jen sám, jsi skvělej. A jestli opravdu nebudeš nikdy nic od nikoho potřebovat, seš buď cvok, nebo v kriminále - tedy s ubytováním, stravou a péčí...
Víte, co je zvláštní, že se píše jenom o babičkách. Já mám například strašně hezké vzpomínky právě na dědu. Byl to můj kouzelný děda, uměl krásně povídat, vyprávět dokázal neuvěřitelně dlouho, byl prostě úžasný
. Mám za to, že vztah s prarodiči je pro děti důležitý. Z mnoha důvodů. Je škoda, že o ten nezaměnitelný vztah zůstanou některé děti ochuzeny. Je to z části dobou, dost prarodičů je ještě v aktivním věku, chodí do práce a tak logicky nemají tolik času. Z části životním stylem - nová doba nabízí tolik možností, přesto si myslím, že ti, kdož chtějí si čas vždycky najdou. 
, ale tam, kde se mají rádi, to určitě problém nebude.
Mám dvě děti - starší má s prarodiči naprosto bezproblémový vztah - s některými se vidí častěji, ale rád se má se všemi. Mladší to má bohužel těžší - a vztah, který tolik potřebuje se rodí postupně a dost bolestně. Ale věřím, že i jeho budou mít stejně rádi.
Možná jsem zabrousila trošku vedle a hlídání jsem pominula, tak mi to promiňte
Sama jsem si babiček moc neužila, vlastně si na žádnou moc nepamatuji - jedna zemřela, když jsem byla ještě malá a druhá bydlela na Moravě a viděly jsme se tak jednou za rok
. Proto jsem moc ráda, že moji klucimají babičky, které jsou sice moderní, ale fungují jako ty pohádkovské 
jsem jim za to moc vděčná a doufám, že na to děti budou dlouho vzpomínat!!
Meryl napsala jsi to moc dobře. U nás je to taky tak, že babička (tchýně) si myslí, že malé dítě si musí ten vztah vybudovat samo. Ale když mu ani nezavolá, nenapíše.... Holka malovala obrázky pro dědu, posílala mu vzkazy, aby na ni jako nezapomněl, a děda vždycky odepsal poslal fotku z dovolené, podepsal pejska. Holka si toho váží i když je jí devět, a znamená to pro ni moc. Asi všechny víme, že kolik dětem dáme tolik se nám toho vrátí....
Meryl, mne taky :-). Presne jsi to vystihla. Ja taky takovou babicku mela.
Meryl, mne taky :-). Presne jsi to vystihla.
Meryl..mluvíš mi z duše...