Trochu jsem si zkomplikovala život a teď nevím, co s tím. Za všechno může ta moje chronická touha po romantice. Jsem dvacet let vdaná, říká se tomu být „šťastně vdaná“. Můj manžel je takový normální chlap, co nemá žádné zvláštní požadavky, je hodný, nosí domů peníze, nekřičí na mě a není agresivní, nepije… Ale taky se mnou nikdy nejede na dovolenou, nekoupí mi kytku, nedá mi pusu, že mě miluje mi řekl naposledy, když mě balil. Nestěžuju si, vím, že jiné jsou na tom hůř. Svého muže si vážím, ale prostě potřebuju ke svému životu romantiku.
Musím být zkrátka pořád zamilovaná. Platonicky. Toužím mít někoho, o kom můžu snít, s kým si můžu posílat tajné SMS, kdo mě vezme třeba na romantickou večeři… Vždycky se nějaký takový objekt touhy najde, ráda si zaflirtuju a třeba s ním zajdu na večeři. Ale žádné důvěrnosti, žádné tělesné kontakty a tak. Všichni muži, se kterými jsem si kdy vyšla, věděli, že jsem vdaná a že nehodlám svého muže podvést a že s nimi nezústanu přes noc. Říkám jim to na rovinu, zkrátka nestojím o problémy. Ale teď jsem se párkrát viděla s jedním, který to nechce nechat tak. Ukecává mě, že si spolu vyjedeme na romantický víkend do Říma, nikdo se nic nedoví a manželovi ať řeknu, že jedu na služebku. Že všechno platí a ať nejsem hloupá, že si to zasloužím. Je to hrozně lákavá představa, nikdy jsem v zahraničí nebyla a ještě ke všemu s tak pozorným chlápkem. Ale když řeknu ano, co když se to provalí? A co když to bude tak úžasné, že nezůstane u jednoho úletu? Prostě fakt nevím, je dost možné, že už takové pozvání nikdy nedostanu, ale na druhou stranu mám strach… Co byste udělaly na mém místě?

Věra