Mohu se na manžela ve všem spolehnout a on na mě. Máme dvě malé děti a jsme taková typická spokojená rodinka. Víkendy trávíme na chatě, kde zdatně chataříme, jednou za rok na dovolenou k moři, v zimě pěkně na týden na hory. Už teď víme, kam pojedeme za rok na dovolenou, kam se budou hlásit naše děti na střední školu, kdy si budeme moct koupit nové auto a kdy boty.
Nechci vypadat jako nějaká nevděčnice, vím že mě manžel miluje a nikdy bych ho nechtěla zranit, ale najednou mi připadá, že nesnesu to, že jsem nepoznala jiného muže. Že jsem nikdy nezažila vášní vybuchující vulkány. Že je můj muž tak klidný a solidní člověk. Že žiju tak klidným a naplánovaným životem.
Zároveň bezpečně vím, že bych se nikdy nechtěla rozvádět a ani manželovi ublížit. Zajímalo by mě, jestli mám tyhle pocity jenom já nebo jestli stejné vnitřní boje zažívají i další „spokojené“ třicítky. Vyplatí se jednou „letět“ a pak zas na všechno zapomenout, nebo je lépe nepokoušet osud a žít dál ve spokojeném klídku? Děkuji ostatním čtenářkám za jejich názory.
Kristýna
Jaké to je, když se vám chce lítat? Lítáte, nebo raději stojíte nohama pevně na zemi? Napište Kristýně své názory!
Reklama
Nový komentář
Komentáře
obcas litam
Pocit létání za to nestojí, to je věc dočasná a krátkodobá
Milá Kristýnko, opravdu mi připadá děsivé, jak máte celý život naprogramovaný. Vybavila se mi přitom scénka z "Básníků"... Hříšné lítací myšlenky má určitě každý z nás. I ten, co vystřídal více partnerů. To ještě ale neznamená, že je musí uskutečnit. Nechte si je pro sebe jako malé tajemství a nekazte si štěstí. Zkuste porušit ty vaše "pětiletky" a udělat něco šíleného, co běžně neděláte. Běžte na maškarní ples, skočte si padákem či třeba navštivte kurz potápění. Nebo dejte děti k babičce a udělejte si divoký večer....Držím palce, abyste se šeredně nespálila!
Letět - já jsem blbá:-)))
Lětět se dá i s manželem. Co tak, chovat se k němu jednou za čas, jako milenka? Pozvat ho na rande /udělat to třeba nějak šikovně anonymně - obchodní schůzka../. Koupit si nové prádýlko, zajistit pokoj v hotelu... Manželovi se to určitě bude líbit. Nebo ho cestou z kina znásilnit v autě..... Možností je mnoho a stačí mít jen nápad a využít ho.....
Je škoda, že lidé ještě nepochopili, že pocit radosti a štěstí nevychází z věcí vnějších, ale vnitřních. Pokud si někdo myslí, že výměnou partnera se něco změní, tak se mýlí. Ano, na pár týdnů, měsíců a možná i první roky budou jiné. Ale pak to bude opět ten samý stereotyp jako je dnes... Kdo za to bude zase vinen?
Můj současný partner podlehl tomu volání, o kterém píše Kristýna. Dnes oba víme, že změna partnera nemá smysl. V podstatě ani s jeho minulou partnerkou mu nebylo zle. Sice jak říká, si s ní nerozuměl jako se mnou, ale dalo se to přehlídnout... oba jsme tímhle moc pochopili. Úlety jiných v žádném případě neodsuzuji, jen vím, že pro mě ztratily smysl...
Kristino, nemuzu rict, ze jsem tohle zazila na vlastni kuzi, ale necim podobnym si prosla moje hodne blizka pritelkyne. Brzo se vdala za toho prvniho, v zasade idealniho. Myslim ale, ze vzit si toho prvniho je spatne...aspon me to tak pripada...kamosce se casem zaclo zdat, ze o neco prichazi a kdyz se do cesty primotal nekdo jiny, tak po nem skocila. Nasledoval rozvod a dneska relativne stastne zije s tim druhym, ktery je podle meho nazoru uplne stejny jako ten predtim, jen si mezitim prozila dva roky pekla, kdyz nejakou dobu manzela podvadela s tim druhym a nedokazala se rozhodnout, pak nejake tahanice o majetek....takze za ty dva roky problemu ziskala to, co mela predtim, ale s pocitem, ze vylitla
. Takze byt tebou, necham touhy ve snove rovine. Pokud si opravdu spokojena, tak to za ty problemy fakt nestoji.
Nemluvím z vlastní zkušenosti, ale stalo se to jedné mé známé. Tato paní více než čtyřicetiletá měla pocit, že život s jejím manželem, který byl její první a s kterým má 2 téměř dospělé syny je sice fajn, ale že jí něco chybí. A řešila to. Teď je rozvedená a má s tím druhým mužem, kterého si našla, aby zmizel ten pocit, holčičku, takže její dva již plnoletí synové mají sestřičku. Dlouho jsem s ní nemluvila, protože se odstěhovala, ale nevím, jestli je tohle to správné řešení. Je sice pravda, že tam bylo více okolností k opuštění domova, jako např. neustále rýpající tchán, manžel víc na služební cestě jak doma atd.
Ale jestli ty jsi šťastná a jenom máš POCIT, tak si nekaž to co máš a s čím jsi spokojená. MOžná bys pak mohla litovat. Tento pocit mají asi všechny ženy na tvém místě.
Je to taková hra s ohněm..někdy Tě láska zasáhne, budeš na to vzpomínat celý život, jaké to Tvoje vzlítnutí bylo krásné...nebo se tím budeš užírat a pokoušet to znovu a znovu...
Milá Kristýno. Souhlasila bych s GIZMO. 13 komnata může být konec všeho na čem ti teď momentálně tak moc záleží. Sice mi není 30 ani nejsem vdaná a sama nevím, jak budu mluvit po tolika letech manželství. Ale sama musíš zvážit, zda ti ta chvíle "zpestření" bude stát za to.