Můj příběh není zřejmě ničím zvláštní, výjimečný a zajímavý. Je naopak tak jednoduchý a průzračně jasný, jako by to snad ani nebyl skutečný život, ale nějaká nepovedená telenovela s naprosto nezajímavým scénářem.
Celý život vlastně člověk hledá, snaží se uvědomovat si, co chce, hledá to a zase ztrácí. Je mi dvacet osm, mám za sebou nepovedené manželství a z něj jednoho syna. Manželství bylo krásné, ale krátké a rozchod přiměřeně bolestivý. Míra bolesti odpovídala vzájemnému rozumnému rozhodnutí a v rozchodu nebyla tehdy nenávist ani zloba. Naopak ho provázela víra v něco nového, lepšího a snaha neublížit synovi více než bylo nutné. Říkal jsem si tehdy, že je to ten život, že to k tomu vše tak nějak patří.
Hledal jsem dál a našel. Našel jsem dívku svých snů. Taky rozvedenou, se dvěma dětmi. Učarovala mi svým přístupem k životu, byla pro mě synonymem pohody. Nikdy nic neřešila, brala mě se všemi mými vrtochy a náladami. Já jsem se jí odvděčoval jak krásnými, tak i nepříjemnými chvílemi. Bohužel těch nepříjemných bylo asi příliš mnoho, ale dlouho jsem si to neuvědomoval a nedokázal jsem si všímat toho, na co myslí. Nepřipouštěl jsem si, že by se snad mohla také vnitřně trápit.
V posledních měsících jsem však začal velmi vážně přemýšlet o našem vztahu. Říkal jsem si, že pětiletý vztah, kdy bydlíme odděleně a vídáme se skutečně velmi málo, nestačí mně, partnerce a ani dětem. Ač to zní komicky, nazval bych to takovým zamyšlením nad životem. Vídali jsme se i nadále asi jednou týdně, vzájemně jsme se ujišťovali o naší lásce, kterou já občas okořenil nějakou blbostí, jako že se k sobě nehodíme a tak podobně. Proč jsem to říkal? Jednak proto, že jsem ji chtěl provokovat, chtěl jsem jí rozzlobit, abych jí pak mohl překvapit něčím velkým, monumentálním. A trochu taky proto, že jsem si pořád myslel, že tyhle mé věty nebere vůbec vážně. Přece mi říkala, že mě miluje.
A co bylo to něco velkého? V souvislosti s blížícími se jejími narozeninami jsem chtěl udělat velké překvapení, říct o své velké lásce, o očekávání rodinného života a svatbě. Ano, já jí chtěl požádat o ruku, o společnou budoucnost. Jenomže jsem to nedokázal udělat postupně, naopak jsem se choval jako blbec a říkal si, že když jí trochu pozlobím, bude to překvapení o to větší.
A jak to asi mohlo dopadnout? Narozeniny bude mít za měsíc. Mně už nechce, miluje jiného. Zhroutil se mi život, který jsem si vysnil, nespím, nejím, brečím. Pozdě.
Člověk si prostě dokáže nejvíc vážit toho, co už nemá. A já vím, že jsem kvůli své blbosti a nerozvážnosti přišel o vysněnou rodinu a nejbáječnější ženu na světě. Už to nevrátím, ale píšu v naději, že někdo jiný si to třeba může uvědomit dřív než já.

Tomáš
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY