Julinka má dnes smutné oči jako ta nejšíleněji smutná princezna. “Stalo se něco?” sonduje rodina. Dozví se, že “nic.” Ale jaké je to nic, když Julinka leží, vzdychá a skoro uplakává. Bábi přiběhne s bylinkovým čajem, matka konzultuje její stav telefonicky s otcem. Aby ji rozveselila, nakonec jí dá kapsáče, které měla dostat až k svátku. Během minuty je Julinka zase veselá. Takhle s rodiči cvičí už nějaký čas.
Předstíraný smutek je pracovní prostředek malých i velkých citových vyděračů. Pokud dostanou své “výkupné”, dají pokoj. Tedy, než začnou znova smutnit a čekat, co z vás asi zase vypadne. Zajímavé je, že požadavky se postupně mohou stupňovat a brzy na jejich splnění nemáte. Tohle chování si nezaslouží vaši podporu, vy svou Julinku milujete a jste jí po vůli, ale kolik tak oddaných lidí potká v životě jako dospělá? Kdyby to tušil její budoucí manžel, už teď začne sestavovat žádost o rozvod.
Na předstíraný smutek je jediný lék - říci dítěti, že ho máte rádi, a čekáte, že vám poví, co ho trápí, až si to rozmyslí. Pak můžete poodejít. Jestli dítě má nějaký opravdový bol, přijde se svěřit, máte-li jeho důvěru. A když nosí v hlavě jen objednávkový list věcí, které mu máte koupit, aby se jeho smutné oči rozzářily? Pak mu jasně dejte najevo, že tuhle hru nehrajete.
A propos, jak pravil australský klinický psycholog Steve Biddulph: “Lidé potřebují velmi málo: potravu, střechu nad hlavou, vzduch, lásku, pohyb. Zbytek jsou přání. Člověk však nemůže dostat vše, co si přeje. Zda se cítíte šťastní nebo ne, o to se svět nestará. Raději tedy buďte šťastní...” To je vzkaz pro vás i vaši Julinku.

Mirjana Červenková
Reklama