Zdá se mi, že můj život je v troskách. Bude mi 45 let, manžel mě nechal kvůli mladší ženě, ke které se nedávno beze slova odstěhoval. Můj dvacetiletý syn odjel do Indie hledat sám sebe (už víc než dva měsíce se neozval). Moje nejlepší přítelkyně se vdala do USA a vidíme se maximálně jednou za rok. A co je nejhorší, mojí mamince našli lékaři zhoubný nádor a já se o ni moc bojím.
Někdy mám pocit, že jsem vyžrala všechny nepříjemnosti, co se člověku mohou stát a vlastně pořád mám strach, jaká rána a odkud zase přijde. Nedovedu žít sama mezi čtyřmi stěnami, protože mám pocit, že na mě všechno padá a připadám si úplně k ničemu a hlavně strašně opuštěná. Jak někdo dokáže žít sám, bez přítomnosti a společnosti druhých lidí? Já vždycky žila pro druhé, chtěla jsem pro ně jen to nejlepší a teď jsem tu sama a snažím se najít si jakoukoliv činnost, jen abych nezačala myslet na to, jak mi je mizerně. Nemyslete si, že jen tak pasivně sedím a fňukám. Pokouším se vymyslet, jak se trochu dostat mezi lidi a na jiné myšlenky. Ale nějak mě nic nenapadá. Žiju na malém městě a tak nevím, jak získat nové přátele, známé, nebo třeba někoho, kdo by mě měl rád. Poraďte, jak na to. Mám strach, že čím déle budu sama, tím větší ostych budu mít z cizích lidí. Nechci ale skončit jako zatrpklá protivná baba…

Marie
Reklama