Byla jsem pozvána na svatbu. Tedy není to tak přesné. Nikdo mi nic neřekl, jen se automaticky počítalo s tím, že tam budu. Vdávala se totiž sestra mého muže.
Před samotným dnem D se ke mě dostalo jen pár kusých a zajímavých zpráv. Věděla jsem jen, že se připravuje svatba pro 160 lidí, že hudba bude hrát nevěstě už na cestě od domu, že nevěsta má v šuplíku připravené 2 (!) svatební oznámení a že obřad začne v půl druhé odpoledne. Tyto informace a fakt, že nevěstu znám, mě utvrdily v názoru na její zvláštní rozpoložení mysli.
Sobota začala pěkně. Po dnech vytrvalých dešťů vykouklo sluníčko a udělalo se hezky. Už jsme byli před radnicí a začali se houfovat. Bylo půl druhé pryč a obřad nezačínal. Pak pronikla zpráva, že nevěsta nemá s sebou občanský průkaz. Začínalo mi být veselo. Živě jsem si představovala, jak ze svatby sejde a my budeme následující měsíce jíst jen vepřo-knedlo-zelo. Z mých myšlenek mě vytrhla rychlá spojka, která zapomenutý průkaz operativně přivezla. Další zádrhel se vzápětí projevil na straně radnice. 160 lidí (z nichž část dorazila vlastním pronajatým autobusem) se ukázalo nemožné nacpat do obřadní síně. Když potom samotný obřad začal, místnost připomínala letištní halu jakou známe ze zpráv o stávce na Baleárských ostrovech. Snad jen s tím rozdílem, že hosté nebyli utábořeni na karimatkách. Děti pobíhali, rodiče je okřikovali a oddávající vypadal, že vyletí z kůže. Nakonec si novomanželé řekli své ANO a po chvíli focení nastal hromadný přesun na oběd.
Hostina probíhala docela zdárně. Jen pokus o švédské stoly naprosto selhal hned na začátku, kdy si jednotlivé rodiny odnesly celé tácy jídla k sobě na stůl. Švédské stoly osiřely. Snad jen s výjimkou patizonu ozdobeného jednohubkami - ten jeden strýc vrátil poté, co zjistil, že jídla z toho moc není.
K pití jen dva druhy alkoholu - "obyčejná" a broskvová vodka kus á 40,- Kč. Díky svému pochybnému privilegiu, že jsem mohla do kuchyně, jsem našla jednu jedinou láhev "citrusu". Protože se rovněž nenašla jediná láhev toniku, skočila jsem do auta a na benzínce si ji zakoupila spolu s džusem pro dceru. Následovalo celkem obyčejné veselí, jaké ze svateb znáte. Z klidu nás vytrhla snad jen jedna tetka, která již velmi brzy nevydržela nápor alkoholu. Zajímavé bylo pozorovat celou rodinku včetně vnoučat, kterak všichni stáli za dveřmi záchoda a přes dveře zjišťovali, jak se zvracející babičce vede. Když mi z láhve ferneta zbývala ještě půlka, někdo mi jí ukradl. Naštěstí jsem si ji brzy našla zpátky. Bohužel obsahu už moc nezbývalo, a tak mi nezbylo nic jiného, než vzít na milost alespoň fernet obyčejný. Po několika tanečních kreacích s několika pány, kdy jsem končila v záklonu jak jsem se snažila vyhnout odéru alkoholu mísícího se s pachy dortů, koláčků a chlebíčků, se podávala večeře a pak následovala nevázaná zábava až do rána, kdy asi ve tři ráno pro naše turisty dorazil opět autobus.
A závěr? Všichni spokojení, tak jak to má být. Nevěsta se vdala, hosté se najedli a maminka nevěsty si opravdu po dvou, z jejího hlediska nezábavných, svatbách tuhle svatbu užila. I když z mého pohledu - prožití svatby dcery v kuchyni až do rána při zajišťování krmě pro hosty mi moc úchvatné nepřipadá. Ale každý je spokojený, tak co do toho šťourat. Nevěsta si nakonec asi užila i svoji svatební noc, protože ženich i po ránu vypadal zachovale :) a my jen přemýšlíme, kdo bude nyní pořádat další svatbu...

Silveig