Když jsem se před třemi lety rozvedla, nebyla jsem na tom zrovna moc dobře. Rozvod sice nebyl nijak dramatický, ale najednou jsem si připadala velmi opuštěná a osamělá. Právě v tomto období jsem potkala Tomáše. Tedy spíš znovu objevila, protože je to můj spolužák ze střední školy. Na škole jsme spolu dost kamarádili, ale pak jsme se rozešli, oba jsme měli svůj život, své partnery. Já se vdala, on se oženil, viděli jsme se jen dvakrát na nějakých třídních srazech, ale obě setkání proběhla celkem chladně a bez zájmu.
Po rozvodu jsem ho potkala úplně náhodou na ulici. Oba jsme spěchali, ale domluvili jsme se, že se sejdeme. Při dalším setkání jsme si dlouho povídali, vyprávěla jsem mu o svém rozvodu, on mi řekl, že je také rozvedený, a tak jsme si řekli, že spolu můžeme občas někam zajít, abychom si dělali vzájemný doprovod do společnosti. Začali jsme se pravidelně stýkat. Já jsem byla vděčná, že mám kolem sebe nejen kamarádky, ale i chlapa, se kterým si můžu popovídat a vyjít třeba do kina. Tomáš si ale začal od našeho přátelského vztahu slibovat něco víc.
Začal mi dávat drahé dárky, které jsem nemohla přijmout, a začal mi nenápadně naznačovat, že jsem pro něj něco víc než kamarádka. Je teď přede mnou hrozné rozhodnutí. Buď na jeho nenápadné náznaky nebudu reflektovat a budu s ním kamarádit jako před tím, což nevím, jestli dokážu. Nebo ho budu muset otevřeně odmítnout. Nemám žádný objektivní důvod, proč s ním nemohu žít, já ho prostě jen nemiluju a vím, že se to nezmění.
Ať už se rozhodnu, jakkoli, myslím, že je naše kamarádství nenávratně pryč, a je mi to moc líto.

Pavlína
Myslíte, že je vztah Pavlíny s Tomášem opravdu ztracený, nebo by si otevřeným rozhovorem měli svoje vztahy vyjasnit a přátelit spolu dál? Zažily jste něco podobného? Napište nám své názory.
Reklama