Mám nevýslovný odpor k mému muži a nevím si rady. Začalo to asi před třemi lety, když jsem díky po dvanácti letech dost neuspokojivého manželského sexu zjistila, jak taky může probíhat milování. Krátký, ale o to intenzivnější mimomanželský vztah mi asi nějak otevřel oči a já začala mít první problém. Nemohla jsem se svým mužem vůbec spát. A vlastně nemůžu doteď. Občas se sice přemůžu, ale je mi protivné, už když se mě dotkne. Vím, že je vina asi na mojí straně, ale nemůžu si pomoct. Prostě je nějak odporný nebo co. Přitom to rozhodně nemůže být tím, že by byl hnusný nebo se ke mně choval zle. Naopak. Všechny kamarádky mi říkají, jak mám krásného chlapa, sportovce, fešáka, co zraje s léty jako víno. A on je ke mně milý a laskavý a myslím, že mě opravdu miluje. Já jsem na sebe sama naštvaná za to, co k němu cítím. Nechci bořit rodinu a odcházet od něj, máme dvě děti, co chodí ještě do školy. Ale je to čím dál tím horší. Už mi třeba i vadí, jak se tváří, jak jí, kam co položí v bytě nebo když jsme někde s přáteli, doslova mě vytáčí tím, co říká. Proto jsem už i přestala s ním někam chodit do společnosti. Dost se tím užírám a když jsem se o tom bavila s přítelkyní, řekla mi, že jsem hloupá a taky zralá na psychiatra. Docela by mě zajímalo, jestli některá ze čtenářek třeba taky prožila něco podobného a jak se s tím vypořádala. Ještě chci říct, že to není proto, že bych měla milence. Tamta epizoda už dávno skončila.

Věra
Reklama