Mám přítele, se kterým chodím už tři roky, žijeme spolu a vlastně už tak trochu uvažujeme i o svatbě. Všechno mezi náma bylo v pořádku, jenže pak přišla dovolená a já začala žárlit. Byli jsme čtrnáct dní na Slovensku u mých příbuzných a bylo by to tam moc fajn, kdyby tam náhodou v tu dobu taky nebyla moje sestřenice s dětma. Její osmiletá dcera se totiž úplně zblbla do mého Pavla. A co hůř, on do ní taky. Místo abychom chodili na zamilované procházky ve dvou, všude s náma chodila ta holka, protože jí stačilo udělat na Pavla oči a on hned, že vezmeme Gabi s sebou na výlet… Aby toho nebylo málo, koupil jí na jednom z výletů dva dny před odjezdem domů stříbrný řetízek se srdíčkem, prý na památku. Jako by nestačilo, že jí denně bral na zmrzlinu a na americkou limonádu!
Moje sestřenice, její matka, se tomu jen smála a byla ráda, že se holky na chvíli zbaví a užije si o dovolené klidu. Zato já měla pokažený celý pobyt na Slovensku a navíc se doslova užírám žárlivostí. Když jsem to říkala kamarádce, prohlásila, že jsem pitomá, když žárlím na malou holku, ale já nesnesu, když Pavel zahrnuje svou pozorností někoho jiného, i když je to jen dítě. A zas takový dítě to není, jak ta dovede koketovat, to by se jeden divil!
Od té doby se s Pavlem pořád hádáme, vlastně mi dost leze na nervy a představa, že jsem si ho chtěla ještě nedávno vzít, mě mrazí. Když takhle špásuje s malou holkou, co teprve by mi provedl, kdyby se někde vyskytla nějaká pěkná sedmnáctka… Prostě se to všechno nějak bortí a já z toho nevidím cestu ven. Myslíte si, že mi přeskočilo, nebo je to vážně partnerská krize? Co mám dělat? Jak v sobě tu žárlivost utlumit?

M. J.