Celé jaro jsem se těšila, jak si s naší Natálkou, které bude začátkem září jeden rok, užijeme dovolené. S mým mužem, který je dost často dlouho v práci jsem se rozhodli, že se musíme vzájemně užít a zvolili jsme dovolenou v Chorvatsku, v hotelu blízko pláže. Vyrazili jsme autem cesta trvala sice dlouho, ale jeli jsme přes noc a malá spokojeně spala. Po třech dnech, kdy jsme si blaženě užívali na pláži, dostala nějakou virózu a udělalo se jí špatně. Neměla teplotu, ale nechtěla moc jíst a večer začala zvracet. To už jsem tušila, že je zle, ale říkali jsme si, že Chorvatsko je normální země a navštívili jsme místního lékaře.
Přijal nás dost neochotně, když zjistil, že jsme Češi, na rovinu se zeptal, jestli máme peníze a jestli jich máme dost. Peníze jsme samozřejmě měli, nevím, jestli si představoval, že mu oba ukážeme obsah svých peněženek, jak dalece se má tedy snažit. A to jsme přišli s plačícím ročním dítětem, o kterém ani nevěděl, co mu je. K pojištění, které jsme všichni měli zajištěné, řekl tolik, že nám dá potvrzení a v Praze si to máme vyřídit.
Dcerka chytila nějaký bacil, tak jí naordinoval nějaké léky (řekla bych něco jako český Endiaron) a řekl, že musí pít, aby nedošlo k dehydrataci. Příští den byl opravdu hrozný. Natálka nejen že zvracela, ale měla i teplotu a nechtěla nic pít, což mě uvádělo v těch třicetistupňových vedrech v šílenství. Sbalili jsme věci a jeli jsme co nejrychleji domů. Protože jsme nechtěli čekat na večer a noc, cesta ve vytopeném autě byla hrozná. Nemáme auto s klimatizací, a tak občasné zastávky v zácpách a řvoucí či tvrdě spící dítě mě vhánělo do mysli plno výčitek svědomí.
Jeli jsme co nejrychleji domů, do Čech, a první cesta byla na Bulovku na příjem. Natálku ihned napojili na kapačky a chválili mne, že jsme to pěkně stihli. Navíc jsem se dozvěděla, že zrovna v tom týdnu měli „dětí z Chorvatska“ víc. Ležela jsem tam s ní dva dny, dva dny dostávala infúze a pak nás v pohodě propustili domů. Nicméně, pokud pojedete k moři s takhle malým dítětem, vyberte si raději zájezd letecky a do „lépe zajištěné země“, než je Chorvatsko. Měla jsem tam pocit, že hladově čekají na chodící stomarkovky – Němce a námi Čechy opovrhovali. Je to pro mne poučení, že už víckrát ne. Navíc přístup lékaře, když přinese vyděšená matka roční dítě a on chce ukázat, kolik má peněž, mě naprosto dorazil.
Renata
Jaké máte zkušenosti s cestováním s malými dětmi vy? Potkalo vás něco podobného? Máte nějaký tip na lepší péči? Napište nám o tom.