Vdávala jsem se před deseti lety, protože jsem musela. Dělala jsem vysokou školu a můj partner měl tehdy názor, že na co je mi vysoká škola, když on ji také nestuduje. Školu jsem dodělat pochopitelně chtěla, ale bohužel jsem spoléhala v antikoncepci jen na něj, takže když na mě naplatily argumenty, že je mi škola na nic, musela jsem ji nakonec ukončit, protože jsem čekala miminko.
Maminka mě tehdy varovala, že s Petrem nebude jednoduchý život, protože jsme oba úplně jinak vychovaní, ale já si prosadila svou. Několik let se zdálo, že je všechno v pořádku, byla jsem na jedné mateřské, následovala druhá. Pořád doma s dětmi, pěkně uklizená a v bezpečí, nenalíčená a v pohodlném oblečení, tak jsem Petrovi vyhovovala a naše soužití v té době bylo víc než idylické. Petr mi pomáhal s domácností, byl vzorným manželem a dokonalým tátou.
Po mateřské dovolené jsem sháněla práci jen těžko – středoškoláků je všude plno, vysokoškolské vzdělání by se mi hodilo. Nakonec jsem sehnala práci v jedné personální agentuře. Nejdříve jsem se do práce bála chodit, nebyla jsem po dlouhé mateřské zvyklá na lidi okolo sebe. Měla jsem i potíže takového rázu, jako že nemám co na sebe a že vypadám hrozně. Moje nová kolegyně a kamarádka se mnou obešla pár obchodů, pár sekáčů a nějakou kosmetiku, takže jsem měla do začátku nějakou pracovní výbavu a několik rad, jak mám být krásná.
Moje práce totiž vyžaduje, abych dobře vypadala, ale to můj muž není schopen akceptovat. Když viděl moje nákupy, které jsem mu pyšně ukazovala, hrozně se rozčilil, nad krátkými sukněmi, nad botami na podpatku, ale nejvíc ho rozlítila líčidla. „Kvůli komu se budeš malovat?“ křičel na mě. Okamžitě pojal podezření, že mám v práci pletky s nějakým kolegou, protože není přece možné, abych se tak změnila jen kvůli zaměstnání! Marně mu vysvětluji, že to není přece kvůli mužům v práci, ale kvůli mému vlastnímu pocitu a sebevědomí, že chci vypadat dobře jako všechny moje ostatní kolegyně.
Vztah mezi námi se kvůli takové banalitě hrozně zhoršily a já po letech musím dát za pravdu svojí matce. Jinak si ale na Petra nemůžu stěžovat, jen kdyby nebylo té jeho hloupé a nesmyslné žárlivosti. Jsme teď ve slepé uličce, kdo z koho, on chce, abych ustoupila já a přestala se krášlit, já trvám na tom, že to musí pochopit. Bojím se, že pokud budu stát na svém, bude to mít pro náš vztah katastrofální následky a nevím, zda tak povrchní věc, jakou je líčení, stojí za konec manželství.

Míša

Měla by Míša ustoupit? Stojí vlastní sebevědomí za ztrátu vztahu? Měla by manželství s Petrem chtít sama ukončit? Nepište nám svoje názory!
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY