Den „D“, kdy jsem se měla vdávat, se blížil a mé okolí očekávalo každým dnem, že začnu být nervózní. Ale já nebyla. Z čeho taky! Má dokonalá příprava - hodiny strávené po salónech, všechny ty zkoušky účesu, oblečení a make-upu mě přece dávno přesvědčily, že je všechno v nejlepším pořádku. Jenom na výběr šatů jsem spotřebovala dva dny dovolené, několik sobot a nedělí, kdy jsem s nejlepší kamarádkou, maminkou či svým tehdy ještě přítelem obcházela svatební salóny. Chtěla jsem být krásná, ale jednoduše vypadající nevěsta. Konečně jsem si šaty vybrala - korzet se sukní. Byla jsem spokojena, ale pro ujištění, že mi to opravdu sluší jsem salón navštívila ještě 2x – vždy s jiným doprovodem. Šaty vždy seděly a já se líbila. Vybrala jsem si zde i závoj – romantický, velmi jednoduchý, zdobený drobnými květy (podobné jsem si poté koupila i na zapletení do vlasů), byl jeden jediný a byl to ten správný – ten MŮJ. Dokonce jsem si ho půjčila na jeden červnový den, kdy jsem šla ke kadeřnici na zkoušku účesu. 4. července můj přítel zajem do půjčovny pro šaty a já se vrátila z práce kolem 19. hodiny. „Dám sprchu,“ říkám Markovi, „a šaty si hned vyzkouším.“ „To se dalo čekat,“ říká Marek, „ženská nic nevydrží, kdybys je raději odvezla k rodičům a oblékla si je až v sobotu. Ale to ty nevydržíš, co!“ Ne, já byla zvědavá a natěšená. Oblékám si spodničku, pak přišla na řadu sukně. „Marku, pojď mi pomoct a zapni mi ji vzadu,“ říkám snoubenci. „A jak?!?,“ díví se Marek. „No jo chlap,“ rýpám do něj, „tam jsou takový patentky, tak je spoj a je to!“ „Hmm, patentky vidím, ale také vidím 10 cm, které ti tam k zapnutí nějak schází,“ říká mi. „Cože???“ Ano, má správná, ve smlouvě uvedená a několikrát vyzkoušená velikost 38 to opravu nebyla. Teď zkusíme korzet, říkám už s vyděšeným výrazem. Marek mě do něj zapnul, má prsa velikosti B75 vypadala jako přistávací plocha na Ruzyni a o nadechnutí jsem si mohla nechat zdát. Stála jsem tam v obýváku a vypadala jako strašák do zelí. Podívala jsem se do toho bílého obalu a chtěla vytáhnout alespoň ten krásný, jednoduchý, kytičkatý závoj – to ale byla moje poslední kapka, ten závoj, co jsem držela v ruce byl úplně jiný než ten „MŮJ“.
Popadla jsem telefon a vytáčím číslo do salónu. Tady musím zdůraznit, že když se naštvu, dokážu být velmi, ale velmi zlá. A teď jsem byla OPRAVDU naštvaná. Volám do půjčovny a doufám, že tam ještě někdo je. Nebyl, hodinky ukazovaly půl osmé večer, co by tam také kdo dělal. Před námi jsou totiž čtyři dny volna (5. a 6. 7. byl státní svátky) – půjčovna bude otevřená až v sobotu v poledne. Já se vdávám (teda možná vdávám) v sobotu ve 14.30 na Křivoklátě. Sedla jsem si na podlahu v těch naškrobených šatečkách a propadla velkému zoufalství, kdy jsem nezvládla nic jiného než plakat.
Začala doslova pátrací akce, kdy čtyři lidé měli jeden cíl - sehnat do dvou dnů pěkné svatební šaty. Marek se autem vydal hledat majitelku salónu (její razítko bylo uvedena na smlouvě). Telefonní číslo na ní totiž nebylo ani ve Zlatých stránkách ani na 1080. Vlastička (má nejlepší kamarádka, která se vdávala v květnu) jezdila se svým manželem z jednoho salónu do druhého (vybírala malé půjčovny v rodinných domech), kde rušila majitele kolem 20. hodiny, aby jí ukázali svůj sortiment zboží. Také chtěla spustit alarm v té půjčovně, prý by přijeli policajti a ti musejí mít kontakt na majitele. Já seděla doma na podlaze, držela v ruce telefon a podle Zlatých stránek obvolávala půjčovny svatebních šatů, kde byl uveden mobilní telefon. Musím upřímně přiznat, že když už se mi podařilo někam dovolat, setkala jsem se s velkým pochopením a chutí pomoci.
Volá Marek, stojí před vilou paní majitelky. Její poštovní schránka je plná, nikdo neotvírá. Marek zvoní na sousedy a tváří se ustaraně. První ho s nezájmem vyhazuje, druhý a třetí neotvírá, čtvrtý své sousedy zná podle vidění a neví, kde jsou, pátý říká, že jsou na dovolené v Chorvatsku, že na ně telefon nezná, ale že paní majitelka má maminku, která bydlí u rybníka. Můj skvělý Marek neváhá, sedá do auta a rychle míří k rybníku. Nikdy v těchto místech nebyl, je 40 km ode mě a hledá rybník, kde má údajně žít maminka majitelky. Opět zvoní na různé domy, nezná příjmení maminky, ví jen, jak se jmenuje její dcera. Je to těžké a vyžaduje to jistou dávku drzosti, hodně slušnosti a optimismu. Po delší době šťastně maminku nalezl, líčí jí problém, ta volá svému zeti na mobilní telefon – dceři (tedy paní majitelce) ho totiž na dovolené ukradli. Maminka ale tvrdí, že se asi nedovolá, vždyť už to maně zkouší týden! Dovolala, od dcery dostala číslo na její zaměstnankyni, číslo je předáno Markovi, ten ho rychle přes mobil předává mě. Ještě, že ta technika je, říkám si.
Ihned na číslo volám a líčím svůj problém, jsem opravdu smutná nevěsta a snažím se být příjemná, popravdě bych je nejraději zfackovala. Odpověď zní: slečno to není možné, neztloustla jste? Já nejsem v Praze, zavolejte kolegyni. Volám kolegyni, znovu opakuji problém a opět odpovídám na tu pitomou otázku – ne neztloustla!!! Asi je to jejich standardní řešení problému podávat tak pitomé otázky. Ani tato dáma v Praze nebyla a já dostávám další číslo na kolegyni, která prý v Praze je. Sakra, já tu řeším jejich velkou chybu, ony na mě kašlou, obviňují mě a odmítají pomoct. Prý že klient je vždy na prvním místě…… jsem už opravdu naštvaná, na třetím čísle už dopředu říkám, že jsem neztloustla a že chci hned zítra své zamluvené a zaplacené šaty. Třetí kolegyně byla ochotnější a dohodly jsme se na hodině, kdy se v salónu sejdeme. Ulevilo se mi a nalila si velkýho panáka gina. Vrací se Marek, děkuji mu, líbám ho, je to hrdina a já cítím, že v sobotu řeknu „ANO“ tomu pravému. Žádám ho, aby si i on vyzkoušel svůj oblek. Když si nandal kalhoty, vypadal jako pan Harapes v elesťákách, kalhoty byly o 2 čísla menší, než si vybral. Oba se už jenom smějeme – nemáme sílu se dál zlobit a dívíme se, jak tato neprofesionální agentura může fungovat.
Druhý den jsem s Markem v půjčovně přesně na čas. Slečna už nás čeká s nažehlenou sukní správné velikosti. Korzet si vybírám jiný. MŮJ závoj je již půjčený, musím mít ten špatný. Marek dostává správné kalhoty. Slečna se omlouvá a předává 500,- Kč bolestného. Chce se nám smát – za ty nervy a tak velký omyl by nám měli dát vše zdarma a snad ještě přispět na svatební cestu, říkáme si oba.
Vysvětlení zní: víte, ona kolegyňka je tady nová a špatně vám napsala smlouvu, neuvedla obvod pasu, neuvedla přesný název závoje a také vás špatně informovala, že máte přijít na zkoušku pár dní před zapůjčením šatů, kdy už víme, že je nikomu jinému mezi tím nepůjčíme. Ona totiž velikost 38 je pokaždé jiná. Korzety se upravují dle potřeby každé nevěsty. Jednou je vám větší a za týden se do něj nevejdete a nebo se také může srazit v čistírně. Já to všechno beru, ale 1. ty šaty balila 4. 7. 2001 zaměstnankyně půjčovny (ne ta nová) a viděla neuvedený objem pasu, 2, riskla to a zabalila malou sukni ., nevytočila mobilní telefon uvedený na smlouvě s cílem požádat nevěstu, aby se dostavila.
Svatba byla nakonec krásná, nevěstě i ženichovi to slušelo a za tu pětistovku si koupili další láhev ginu :-)

Markéta
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY