Poté, co se ve Spojených státech rozmohly žaloby, v nichž „nevinné“ sekretářky a kolegyně vinily „vilné“ šéfy a kolegy ze sexuálního harašení, rozhodli se někteří osvícení zaměstnavatelé, že tomuto společenskému jevu učiní radikální přítrž. Jak? Jednoduše. Vytvořením umělých a dokonale promyšlených bariér mezi pracovníky různých pohlaví.
Jak to pak ve výsledku může vypadat, popisuje paní Virginie Clear z jedné nejmenované firmy ze San Franciska: „Budova naší firmy byla striktně rozdělena na dvě křídla – ženské a mužské. Každé z nich má zvláštní vchod a dole v recepci dámského křídla pochopitelně sedí žena, zatímco v přijímací hale pánské části muž. Máme oddělené i stravování, v našem křídle je růžová kantýna, kde je mimo jiné zakázán i prodej párků a banánů, aby tyto potraviny zbytečně nevyvolávaly v ženách falické představy, jimiž by se zaměstnankyně mohly cítit být ponižovány a obtěžovány. Naši mužští kolegové mají zase ve svém křídle kantýnu modrou. O tom, jaké potraviny jsou zakázány tam, bohužel nemám informace.“ Dále jsme se od paní Virginie dozvěděli, že porady s kolegy opačného pohlaví se konají výhradně po telefonu nebo po internetu, občas i formou videokonference. Tato poslední varianta je však poněkud ošemetná a ne tolik využívaná, neboť si již některé zvláště angažované manažerky stěžovaly, že jim pánové prostřednictvím webkamery vilně hledí za výstřih či na kolena.
Samozřejmostí jsou i oddělená parkoviště pro zaměstnance, závodním lékařem pro „modré“ křídlo je samozřejmě muž, zatímco závodní lékařkou pro křídlo „růžové“ je pochopitelně žena. Jediným zádrhelem pak zůstávají situace, kdy se zaměstnanci oné společnosti musejí stýkat s obchodními partnery či partnerkami opačného pohlaví, protože vyhlášky a ustanovení platná v obou křídlech samozřejmě ztrácejí na účinnosti ve světě, který se nachází za branami podniku. Ale i tady si top management věděl rady – společnost přemístila 99% své činnosti na internet a ve jménu moderních technologií a úspory času i pracovní síly omezila osobní setkání na obchodní úrovni na minimum.
„Celý je to pěkná volovina,“ durdí se paní Virginie. „Je mi dvaapadesát a celý život jsem pracovala mezi chlapama. Nějak mě to víc motivovalo, když jsem měla kolem sebe ty jejich sladký prdelky a když jsem mohla občas použít ženský zbraně, abych prosadila nějaký nápad. Teď sedím na patře s 90 ženskýma a už si tak lezem na nervy, že se večer těšíme domů na ty svoje pantáty u televize. Řekla bych, že našim šéfům docela slušně haraší,“ dodává.

Od naší zvláštní zpravodajky Meg Spy-Jonesové, USA
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY