Jsem úplně nešťastná budoucí babička a mám strach, že s mou dcerou není všechno v pořádku. Před jedenácti lety se vdala, na svatbu se těšila, vlastně si ji prosadila trochu proti naší vůli, protože ještě studovala a my se s manželem obávali, že si pořídí miminko a školu ani nedodělá.
Jak čas ukázal, naše obavy byly úplně zbytečné. Po skončení školy dcera udělala ještě doktorát, ač její partner by už byl dal přednost miminku. Dcera pořád tvrdila, že na dítě ještě není dost zralá a že ještě musí studovat.
Vím, že po dodělání doktorátu ji zeť přemlouval, aby si už dítě konečně pořídili, ale Magda měla další argument – nemá ještě žádnou praxi a po mateřské dovolené by se nikde neuchytila. Musí ještě nějaký ten rok pracovat a pak možná… Začala o dítěti mluvit jako o nějaké velmi vzdálené a neurčité možnosti. Byli jsme z toho všichni velmi nešťastní – její muž i my, kteří jsme se už nedočkavě třásli na vnoučátka. Udělali jsme na Magdu soustředěný nátlak, že už to není možné, že už je jí přes třicet a na co chce ještě čekat a Magda nakonec podlehla.
Souhlasila s dítětem a skutečně se jí podařilo po nějaké době otěhotnět. V současné době je situace taková, že je moje dcera v jiném stavu a já mám vážné obavy o její duševní zdraví. Ze začátku těhotenství se snažila dělat, že svůj stav nebere na vědomí. Ještě ve čtvrtém měsíci byla na lyžích, ačkoli jí to lékař vysloveně nedoporučil. Chodila do práce od rána do noci – prostě se chovala, jako by nic.
Pořád mluvila o tom, jak moc se na dítě netěší, snažila se pořád držet nějaké diety, kterými je ostatně celoživotně posedlá, aby netloustla, ačkoli přibrala jen velmi málo a její gynekolog by přivítal, kdyby přibrala víc. Když se jí začalo zakulacovat bříško, dokonce si je stahovala a úporně se snažila upnuté šaty a kalhoty, které nosila dříve.
Dnes už zbývá jen měsíc do porodu mého vnoučka nebo vnučky. Dcera se s tím stále ještě nesmířila a já mám velké obavy z toho, jak se k dítěti postaví, až se narodí. Její muž se toho bojí také a vím od něj, že mají s Magdou partnerské problémy, protože se úplně změnila, odmítá ho, vůbec s ním nechce mít nic společného a viní ho z toho, že jí dítětem zkazil život.
Celou situaci jsem probírala s psycholožkou, a ta mi řekla, že pokud se dcera už předtím nechtěla vzdát práce a způsobu života, hormonální změny spojené s těhotenstvím jejímu duševnímu stavu neprospěly. Myslí si však, že moje obavy z přijetí miminka jsou neopodstatněné.

Magda starší

Myslíte, že měl manžel s matkou Magdu nutit do dítěte, když sama nechtěla? Přijme Magda svoje dítě? Může být podobná situace i důvodem k partnerskému rozkolu? Napište nám svoje názory.
Reklama