Je to pokořující a smutné, ale musím přiznat, že žiju s gigolem. Zpočátku to tak nevypadalo, seznámili jsme se před sedmi lety na dovolené, byla z toho ohromná láska a Dan se ke mně hned nastěhoval. Je o několik let mladší a mně velmi lichotil jeho zájem a po několika předchozích nevydařených vztazích jsem považovala naše seznámení doslova za zázrak.
Nejdříve mi řekl, že právě dostudoval vysokou, ale že teď nemůže sehnat práci. Později jsem zjistila, že sice dostudoval, ale jenom střední školu a že od té doby ještě nepracoval. Docela mi to vadilo, ale sama jsem slušně vydělávala, tak jsem se smířila s tím, že si v budoucnu jistě nějakou práci najde. Dnes už pochopitelně vím, že ony nekonečné diskuse a lži, že byl na pracáku a že pro něj nic nemají, znamenaly jen to, že nebude pracovat nikdy. Že se rozhodl se nechat ode mě vydržovat a že když to nebudu já, bude ho s jeho pohledným obličejem a pěknou postavou živit jiná osamělá žena.
Naše soužití trvá šest let, dnes je Danovi už přes třicet, názory na existenci bohužel nezměnil, ale jeho nároky značně vzrůstají. Už mu nestačí, že ho živím a šatím, podotýkám, že velmi slušně, a že dostává kapesné. Chtěl by vlastní konto a touží po motorce. Mám dost peněz a mohla bych mu to dopřát, ale začínám o našem soužití vážně pochybovat. Nadto mi neustále naznačuje, že na něj všude čekají náruče roztoužených žen, takže když mu nevyhovím, tak…
Vím, že je to ode mě slabošství, ale nedokážu si život bez něj představit, Jsem do něj pořád zamilovaná jako na začátku a moc se bojím samoty.

Helena
Co si o takovém soužití myslíte? Stojí takový chlap za to, nebo by ho měla Helena obloukem vykopnout? Je možné milovat někoho, koho si nemůžeme ani trochu vážit? Napište nám své názory!
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY