Dnes je ten správný čas pro uveřejnění čtenářského příspěvku, který se v soutěži o novou vůni Chanson du Soleil umístil na druhém místě. Napsala ho čtenářka s přezdívkou medved a věřte, že je skoro stejně romantický, jako ten včerejší… Gratulujeme, medvede!

 Taky vzpomínáte na to, když vám bylo devatenáct? Všechno bylo tak svěží, nové, zajímavé a silné. Už nikdy to takové nebude... škoda, že jsem to tehdy nevěděla. Bylo léto a já pracovala jako průvodkyně na zámku. Mizerné placené, zato velmi romantické. Realita byla nakonec méně romantická, zato velmi strašidelná, protože bylo už po sezóně (září) a já bydlela na zámku úplně sama. První noci jsem se příšerně, šíleně a děsivě bála. Jak se začalo stmívat, stáhl se mi žaludek a strach se pomalu plížil do mého pokoje. Celou noc jsem svítila a nechávala hrát rádio, abych se strachu aspoň trochu zbavila.
Naštěstí na zámku pracoval v noci ještě jeden člověk – noční hlídač. Nebyl to důchodce, ale mladý táta od rodiny, který potřeboval vydělat na své dvě malé děti a ženu na mateřské. Večer jsem za ním chodila a povídali jsme si, občas jsme nějaké to vínko vypili... prostě pohoda. Chodili jsme spolu po zámku a do parku hlídkovat a já se strachu pomalu začala zbavovat. Bohužel ho nahradil jiný pocit. Strašně jsem se do hlídače zamilovala. Den za dnem jsem postupně zjišťovala, že ten člověk je vlastně úžasný a to nejen pro to, že je se mnou a chrání mě pře strašidly.... on byl druhá polovina mého já, byl všechno, co člověk pořád v jiných lidech hledá a snad ani nečeká, že to někdy najde.
Bylo to překvapivé a tvrdé pro nás pro oba. Láska vzplanula sama od sebe a pak z ní byl požár a my už ho nemohli uhasit. Děly se mezi námi věci, o kterých jsem četla v knížkách, ale vlastně jsem nevěřila, že se doopravdy dějí. Tam na zámku jsme byli jen my dva a svět venku neexistoval. Ale realita nakonec dosáhla i na nás. On byl ženatý, měl malé děti a já prostě nedokázala vzít tátu rodině, byť mezi námi bylo cokoliv. Ještě jednou jsem se na zámek vrátila. Strávili jsme spolu jeden podzimní víkend. Pak jsme se políbili a Bůh ví, že to bylo poprvé a naposledy. Tehdy jsem uviděla, jak se nad námi otevřelo nebe a kdyby mě nezachytil, tak jsem snad pod silou toho okamžiku upadla na zem.
Nikdy bych nevěřila, že se tyhle fráze můžou proměnit ve skutečnost. Proměnily. Ten poslední polibek to všechno uzavřel. Už jsme se pak nikdy neviděli. Je to už moc let, ale já na něj stále myslím. Přemýšlím, jestli jsem dneska ještě schopná takových citů jako tehdy... asi už ne... a je mi to tak strašně líto. Jsem šťastně (?) vdaná, ale pořád si musím klást jednu otázku. Je správné, že jsem se zachovala čestně a morálně, že jsem opustila toho, kterého jsem ve svém životě milovala nejvíc a vzala si toho, koho moc miluju, ale vím, že s ním to nikdy takové nebude? Nejsem věřící, ale věřím, že Ho potkám aspoň v nebi, protože my jsme si byli souzeni a věděla jsem to tehdy stejně jako to vím teď.

medved
Reklama