V následujících třech dnech vám na tomto místě představíme tři vítězné příspěvky ze soutěžního auditoria, ve kterém jste měly v minulém týdnu šanci vyhrát novou letní vůni Chanson du Soleil. První místo si „vypsala“ Peťulinka, která se s námi podělila o příběh lásky, kterou nepřemohla ani dálka, ani čas…

Letiště plné lidí. Lidí, kteří někam odjíždí, nebo se odněkud vrací, lidí, kteří někoho vyprovázejí nebo na někoho čekají. Sem tam objevíte i někoho s kapesníkem a uslzenýma očima. I já jsem tady takhle stála, přesně před pěti měsíci. Ubrečená, zoufalá, neschopná uvěřit, že vážně odletěl. Na pět měsíců…do Austrálie… Ještě hodinu potom, co letadlo odstartovalo a jako velký pták se vzneslo kamsi do oblak, jsem takhle stála a nebyla schopná odejít. Připadalo mi to jako zlý sen…
A teď tu stojím plná očekávání, naděje a zároveň strachu a pochybností. Nemůžu uvěřit, že za pár minut bude tady, že vystoupí z letadla a s ním i jeho úsměv, jeho hlas, jeho čokoládově hnědé oči, jeho ruce, které mě obejmou a rty, které mě políbí. A nebo taky ne. Pět měsíců je dlouhá doba. Co když jsem se změnila? Co když se změnil on? Co když už to nebudeme my? A co když se rozhodl jinak, než bych chtěla? Tyhle otázky mě trápily celou tu dobu. Kolikrát jsem jim propadla a brečela jak malá holka? A kolikrát zazvonil telefon nebo pípla SMSka a já byla rázem ten nejšťastnější člověk na zemi? Asi tisíckrát…
Najednou jsem si uvědomila, jak hrozný mám strach. Strach z toho, co bude dál, strach z toho, že už se nebudu moct schovat v jeho náruči tak jako dřív, že už nikdy neuslyším, jak mě oslovuje tou milou přezdívkou, kterou si pro mě vymyslel, že už mě nepohladí, tak jak to umí jen on a nezašeptá, že je mu se mnou hezky… Nedokážu si vůbec představit, že už bych si nemohla v jeho kuchyni uvařit čaj, pustit cédečko na jeho věži, sedět v jeho pokoji, poslouchat, co mi povídá, smát se s ním, milovat se s ním… Ani po těch dlouhých měsících odloučení si to prostě nedokážu představit. Připadá mi, že to nejde, že by ze mě zbyla jen půlka, jako by mi někdo ukradl kousek mojí duše.
Z myšlenek mě vytrhl zvuk motoru přistávajícího letadla. Tolik jsem se na tuhle chvíli těšila a tolik se jí bála… Nervozita mě zcela ovládla, mám sucho v ústech, ruce se mi chvějí, nohy hrozí, že brzo vypoví službu…Támhle je! Opálený, lehce zmatený, rozhlíží se na všechny strany, hledá mě. Ještě chvíli ho pozoruji a tělem se mi rozlívá hřejivá jistota. Pak už to nevydržím a běžím mu vstříc. Panebože ten úsměv, když mě uviděl…krásný a všeříkající úsměv. Roztáhl ruce a já mu rychle zmizela v náruči. Ani nevím, jak dlouho jsme takhle stáli, bez jediného slova, bez jediného pohybu. Cítila jsem jak mu v hrudi divoce buší srdce a on zas cítil to moje. Všechno bylo jako dřív. Pět zbytečných měsíců bylo najednou pryč, někdo je vymazal z mé paměti a zase jsme byli jen my dva. Dva lidi, kteří se poznali za docela zvláštních okolností, dva lidi, kteří museli překonat spoustu překážek, aby mohli být alespoň chviličku spolu, dva lidi, kteří se museli rozhodnout, jestli zahodí kus svého života, kus svojí historie kvůli tomu druhému, dva lidi, kteří přežili měsíce odloučení, dva lidi, kteří k sobě patřili snad odjakživa, jenom o tom prostě nevěděli, dva lidi, kteří teď stojí v letištní hale plné lidí a nevnímají nic jiného než jen jeden druhého…

Peťulinka
Reklama