Mám problém, který mě hrozně trápí. Týká se to výchovy našeho dvouletého syna. Můj muž vyrůstal jako jedináček, kterému nikdo nikdy neřekl, že se něco nesmí, natož aby dostal třeba na zadek. Podle něj je dítě svéprávná osoba, která si může dělat doslova, co chce, i kdyby měla třeba převrátit dům naruby. Tělesné tresty jsou údajně zpátečnickým socialistickým zlozvykem, a to včetně lehkého plácnutí přes zadek nebo přes ruku. Já si ale myslím, že dítě by mělo cítit nějaké hranice, za které se nesmí. Sama to vidím každý den na synovi, že zkouší moji trpělivost a zlobí vlastně naschvál, aby viděl, co bude. Kdybych ho aspoň mírně nepotrestala, vychovávala bych ho přece v představě, že si může dělat, co chce a rozbíjet, co chce.
Nedávno například shodil ze stolu talíř, i když jsem mu předtím několikrát řekla, že na stůl se nesahá a ať toho nechá. Nenechal, tak jsem ho plácla a šoupla do ohrádky, abych mohla uklidit střepy. Jenže můj muž, místo, aby byl na mojí straně a podpořil mě ve výchově, přispěchal za vztekajícím se klukem, vyndal ho z ohrádky a začal ho utěšovat, že je chudáček, co je na něj maminka zlá. Jenže takhle to vážně nemá smysl. Snažila jsem se už nejmíň stokrát manželovi říct, že takhle dítě mást nemůže, že prostě musíme být při výchově na stejné straně, ale on si pořád vede svou. Nevím co s tím, protože žádné argumenty na něj neplatí. Vždycky to dopadne tak, že ta špatná jsem já a že to asi s dítětem neumím, když ho musím bít. Jenže přece nemůžu nechat dítě růst jako dříví v lese! A o bití nemůže být řeč, jen ho lehce plácnu.
Jsem z toho fakticky dost na nervy a zajímalo by mě, jestli některá ze čtenářek řeší podobné problémy. Jak mám svého muže přesvědčit, že když budeme ve výchově takhle pokračovat, vyroste nám z dítěte nevychovaný sprateček?

Marta
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY