Pořád všude slyším a čtu o vášnivém milování a o tom, jak je to bezva se nechat partnerem v posteli hýčkat a rozmazlovat, až jsem z toho skoro v depresi. Já totiž doma prožívám něco docela jiného. Milování s mým manželem probíhá tak, že – když to tak ošklivě řeknu – on si to na mně co nejrychleji udělá a pak odpadne a spí. Žádná milostná předehra, žádné mazlení, žádné něžné dotýkání. Už si ani nepamatuju, jaké to je, když mám orgasmus. Dá se říct, že se mi sex začíná i dost hnusit a protivit. Někdy raději dělám, že spím, nebo že mi je blbě. A když k tomu přece jen dojde, cítím se pak strašně špatně, upadám do deprese a připadám si podvedená a zklamaná.
Problém je v tom, že můj muž patří k lidem, kteří jsou přesvědčení o své dokonalosti a nikdo jim nesmí říkat, co a jak mají dělat. Když třeba jen naznačím, že bych si milování představovala trochu jinak, tak je hned křik, že jsem nějaká divná a kdovíkde tyhle novoty beru. A že on moc dobře ví, jakej je v posteli borec a že si ještě nikdy žádná nestěžovala. Je mi z toho všeho smutno, protože to vždycky takové nebývalo. V prvních letech našeho manželství nám to v posteli docela klapalo. Nechápu, proč se s ním stala tahle změna. Vždycky byl zaměřený hodně na sebe, ale že to dojde tak daleko, že budu plakat po sexu s ním, to by mě teda nikdy nenapadlo.
Připadám si jako bláznivá hysterka, vím, že některé ženy třeba žijí bez sexu docela nebo třeba nikdy v životě nezažily vyvrcholení. Ale pořád se nemůžu smířit s tím, že už to takhle bude pořád. Co byste dělaly vy na mém místě?

K. M.