Nejsem už žádný nezkušený zajíček, za pár let mi bude čtyřicet a za sebou mám dlouhé neutěšené manželství s alkoholikem. Už dva roky žiju sama a moje zklamání a nedůvěra v partnerský vztah mi docela dlouho bránily v tom, abych si někoho našla. Před několika měsíci jsem se však zamilovala. Přesně ve chvíli, kdy jsem vlastně ani nikoho nehledala, a navíc do úplně nesprávné osoby. Můj přítel je ženatý. Ve svém životě jsem si přečetla a vyslechla hromady příběhů o tom, jak bezvýchodná situace je být milenkou ženatého muže, kromě toho mi vždycky připadalo nemorální od těch žen rozvracet manželství a brát dětem tátu. A teď jsem já sama tou, která tohle všechno dělá. Která trpělivě čeká, až on bude mít čas, až najde doma výmluvu. Která se nechává ukolíbat představou, že když mě přece miluje, tak se rozvede a bude se mnou. Která tráví víkendy a svátky o samotě, protože on přece musí být s dětmi nebo je třeba něco udělat na chalupě. O své ženě moc nemluví a když, tak jako o cizím člověku. Prý spolu už několik let v podstatě nežijí a kdyby nebylo dětí, už by spolu nebyli. Prý by byl nejraději pořád se mnou, ale ví, že děti ho potřebují a on je má rád. Cítím se děsně, protože na jeho rodinu strašně žárlím a chtěla bych ho mít jen pro sebe, ale na druhou stranu si uvědomuju, že kdyby se rozvedl a odešel od nich, budu příčinou toho všeho já. Ty děti mě přece budou nenávidět a budou na to mít právo. Přemýšlela jsem o tom, že bych tenhle vztah měla co nejrychleji ukončit, dokonce jsem o tom i několikrát začala mluvit, ale mám strach, že to nedokážu. Mám ho příliš moc ráda.
Vím, že si za to můžu sama, věděla jsem, že je ženatý, když jsem se do něj zamilovala. Ale co mám teď dělat? Smířit se s trápením a čekáním o samotě? Nebo na něj tlačit, ať se rozhodne? Máte některá podobnou zkušenost? Poraďte prosím… P. S. A vy ostatní, nezamilovávejte se ve vlastním zájmu do ženatých mužů.

Vikina
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY