Ti z vás, kdo mají vlastní dítě, mi určitě dají za pravdu, že jednou z nejkomplikovanějších otázek rodičovství je umění uznat samostatnost dítěte. Ať je mu pět, deset nebo patnáct, pořád je to ten váš maličký, kterého jste ještě nedávno konejšili, když mu rostly zoubky nebo měl břichabol. Teď ale už dávno není jen v bezpečí rodinného hnízda, ale vrženo do víru dění ve školce, ve škole a v jiných společenských skupinách svých vrstevníků si vytváří modely chování do života. A vy trpíte. Protože na jednu stranu si uvědomujete, že dítě se o sebe stejně jednou musí naučit starat samo, poprat se o svá práva a i za cenu nějaké té boule se prosadit a ukázat své schopnosti, ale na druhou stranu máte děsné cukání občas něco tak trochu ovlivnit a popostrčit.
Psychologové radí co možná nejméně dětem zasahovat do jejich světa. Do jejich vztahů s jinými dětmi. Ať už máte dojem, že Koudelka z vedlejšího bloku není pro vašeho Pepíčka tím správným kamarádem, protože jeho táta chodí do hospody a máma vypadá jako od kolotočů, nezakazujte dítěti jeho přátelství. Jestli jste Pepíčkovu výchovu nezanedbali, sám si časem přijde na to s kým a proč se kamarádit. A možná, že Koudelka může být bezva kluk, zatímco na první pohled vzorný Peterka je třeba v skrytu duše grázlík.
Dalším velikým strachem některých rodičů je to, aby jejich dítě nebylo v kolektivu utlačováno, zesměšňováno nebo šikanováno. Asi se budete muset smířit s tím, že tohle je věc, kterou si váš potomek musí „vyžrat“ sám, protože vy s ním do školy a do zájmových kroužků stejně chodit nemůžete. Pokud je dítě vychováváno v přátelském ovzduší, pokud zažívá pocity jako sebedůvěra, radost z pochvaly, uspokojení z nějakého dílčího úspěchu, pak se pravděpodobně dokáže prosadit i ve skupině vrstevníků a nenechá se vmanipulovat do pozice utiskovaného chudáčka. To, co jste ale nestihli dítěti vštípit včas, už ve vyšším věku budete jen těžko dohánět. Pozor na to, abyste potomka už odmalička nepřepečovali a nepřerozmazlili. Věřte, že nemůžete dítěti prokázat větší medvědí službu, než když za ním pořád běháte, utíráte mu nudli u nosu, zastrkujete podolky, vnucujete čepici a šálu a kontrolujete tělesnou teplotu.
Přesto, že dítě si musí své místo na slunci „vybojovat“ samo, jsou mu rodiče samozřejmě oporou. A pokud cítíte, že se s vaším dítětem děje něco podivného, má strach chodit do školy, s nikým se nekamarádí ani neschází, ráno trpívá bolestmi hlavy a břicha, chce, abyste ho do školy vozili autem, vrací se hladové, ačkoli dostává velkou svačinu a kapesné, stává se agresivnějším vůči sourozencům nebo jiným dětem, začněte pátrat, jestli není opravdu šikanováno. Právě popsané příznaky jsou totiž podle pracovníků pedagogicko-psychologické poradny typickými modely chování oběti šikany. Tyto děti mívají strach říci o svém problému dospělým, dusí ho v sobě a dál podléhají svým trýznitelům. Nenaléhejte proto a nevyvolávejte atmosféru hysterie, v klidu si s dítětem promluvte, proberte své podezření s jeho učitelem, případně s psychologem. Hlavně si ale všímejte nejen toho, jaké má dítě známky v žákovské, ale také co cítí a co prožívá.
Reklama