Cílem výzkumu bylo zjistit postoje a povědomí veřejnosti o domácím násilí a také sebrat informace a konkrétní zkušenosti lidí s tímto společenským jevem. Bylo zjištěno, že 80% lidí zná pojem „domácí násilí“, ale jen necelá pětina populace má pocit, že má dost informací, jak se domácímu násilí bránit. Také se ukázalo, že dvě třetiny obyvatel republiky podléhají mýtu, že lidé napohled slušní a přátelští se domácího násilí nedopouštějí. „Přitom mnoho obětí domácího násilí popisuje svého partnera jako člověka jinak velmi mírného a laskavého, a to nejen v práci, ale i doma, který se jen občas mění v agresivního násilníka,“ dodává psycholožka PhDr. Ludmila Čírtková z BSB. Dalším velmi rozšířeným mýtem je, že oběť domácího násilí je zakřiknutá putička. Myslí si to tři pětiny lidí dotázaných ve výzkumu. Přitom je dokázáno, že více než 50% obětí tohoto typu násilí jsou osoby s minimálně středoškolským vzděláním, které jsou schopné, šikovné a například v práci si vedou velmi dobře.
Dalším zajímavým výstupem z březnového výzkumu je to, že se téměř tři čtvrtiny lidí domnívají, že domácí násilí je problém, který nemůže společnost tolerovat, protože rodina sama je nemůže vyřešit. Dokonce čtyři pětiny občanů jsou toho názoru, že si domácí násilí žádá zásah okolí, tedy sousedů, příbuzných, policie, lékaře… Přesto by však tváří v tvář domácímu násilí každý druhý člověk váhal, zda zasáhnout…
Za velmi podstatné zjištění považuje ředitel agentury STEM Jan Hartl zjištění, že tři pětiny populace znají násilí mezi partnery z doslechu, více než čtvrtina se s ním dokonce setkala přímo – jako svědek, jako oběť, případně jako sám násilník. Každý šestý občan navíc přiznává násilí ve svém partnerském vztahu, 3% dotázaných přiznala roli agresora. Přímo tedy trpí domácím násilím minimálně 16% populace starší 15 let v České republice. Podle odborníků je však toto číslo spíše spodní hranicí skutečného výskytu, předpokládá se, že reálné číslo je ještě vyšší. Podle účastníků výzkumu, kteří byli ochotni o tomto problému ve své domácnosti hovořit, se násilí mezi partnery opakuje (66%), je kombinací psychického a fyzického teroru (50%) a odehrává se v přítomnosti dětí (69%).
I když nejčastěji se jako o obětech domácího násilí hovoří o ženách (ty také tvoří cca 97% obětí), podléhají nějakému typu fyzického nebo psychického násilí někdy i muži, starší osoby, děti nebo handicapovaní lidé. Společným znakem oběti je to, že je zmatena, neví si rady a ptá se: Je to normální? Co můžu dělat? Kdo mi pomůže? Kam se obrátit? Oběť ztrácí vlivem chování agresora sebedůvěru, cítí se vinna, stydí se za to, co se jí děje, a neví, co si počít. Obvykle by ráda od násilníka odešla, ale nemá kam, jistou roli zde hrají i city, protože podle odborníků velká část oběti má svého partnera i přese všechno ráda. Jít na policii a násilníka, který je zároveň vaším manželem, tam udat dokáže jen málokdy. Svěřit pravdu příbuzným nebo známým oběť váhá ze studu a často až skutečný strach o život svůj nebo dětí ji dovede k tomu, že se někam obrátí. Obvykle na lékaře, policii, krizovou nebo manželskou poradnu, Bílý kruh bezpečí apod. V zahraničí úspěšně fungují bezplatné krizové linky domácího násilí, které oběti pomohou zorientovat se v problému a doporučí jí odbornou pomoc v místě bydliště. Bílý kruh bezpečí hodlá takovou linku u nás zavést v září tohoto roku.
Chcete-li se o občanském sdružení Bílý kruh bezpečí, které se zabývá pomocí obětem trestných činů, dozvědět více, navštivte jejich internetové stránky www.bkb.cz.
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY
Nový komentář
Komentáře
Ťapina — #1
Informací máme dost, i díky ženě-in, ale těch praktických možností, co dělat, pořád bohužel moc není.