Před patnácti lety jsem se seznámila s člověkem, který pro můj současný život znamená míň než nic. Z našeho krátkého vztahu mi zbyla dcera, která pro mne naopak znamená všechno. První dva roky jsem ji vychovávala sama, pak jsem potkala svého nynějšího muže, který si Verunku osvojil – její pravý otec dal okamžitý a úlevný souhlas – a celý můj život se rázem změnil. Máme krásné manželství, dcera svého „tátu“ zbožňuje a nedávno se nám ještě narodil syn.
Dnes je Veronice čtrnáct let a já stojím před velkým rozhodnutím. Nikdy jsem jí nechtěla říct, že její táta není jejím biologickým otcem, ale bohužel matka mého nynějšího muže mi nikdy neodpustila, že jsem měla dítě za svobodna. Neustále mi to vyčítá a vyhrožuje mi, že se to Veronika stejně dozví. Nevím, jestli by byla schopná jí to říct, ale určitě by bylo lepší, kdyby se to dozvěděla od nás, svých rodičů, než od zlolajné babičky. Ostatně tchyně není jediným člověkem, který naše rodinné tajemství zná.
Strašně se ale bojím Veroničiny reakce. Je ve věku, kdy nemohu vůbec předpokládat, jak celou věc přijme. Psycholožka mi radila, ať jí to určitě řeknu, protože kdyby se to dozvěděla odjinud, přijala by to ještě hůře, ale já váhám. Co když jí to řeknu zbytečně a způsobím, že se vztahy v naší rodině úplně zhroutí? Veronika pak určitě zatouží poznat svého skutečného otce a já si nic nepřeju míň, než aby se ten člověk znovu ocitl v dosahu mé rodiny. Vůbec nevím, co mám dělat.

J. M.

Jak byste se v téhle situaci zachovali vy? Myslíte, že by měla naše čtenářka své dceři říct pravdu, nebo raději riskovat a čekat, že se to dcera nikdy nedozví? Kdy je podle vás optimální věk pro sdělení takové informace? Napište nám své názory.