Když jsme se nastěhovali do našeho domu, neměli jsme děti a pořád jsme někde s manželem lítali, takže na pěstování sousedských vztahů nebyl čas ani prostor. Ani nám nevadilo, že bydlíme daleko od našich přátel a kamarádů, protože jsme si za nimi zajeli, kdy jsme chtěli. Ale za dva roky se nám narodil syn a já jsem najednou byla pořád doma nebo v parku s kočárem a vzdálenost mezi mnou a našimi známými byla nejednou nepřekonatelná. V našem okolí nikdo s malými dětmi nebyl, tak jsem trpěla pocitem osamělosti.
Jako skutečná spása byl pro mě mladý manželský pár se dvěma dětmi, který se nastěhoval k nám do domu na stejné patro. Protože ani oni neměli žádné přátele v okolí, začali jsme se spolu kamarádit. Jsou stejná „krevní skupina“ jako my a naše přátelství nám vydrželo už osm let.
Je asi důležité si s takovými sousedy udržet kamarádství na té úrovni, aby jedni neobtěžovali druhé svou stálou přítomností, ale to se nám podařilo. Když máme chuť a čas, kterého je stále méně, dáme si u nich nebo u nás kafe nebo si uděláme večírek.
Ale daleko důležitější než naše styky jsou styky našich dětí, dohromady teď máme partičku čtyř „skorosourozenců“, chodí spolu do školy a do školky, nikdy se nenudí, protože se navzájem navštěvují, takže vlastně žijí pořád spolu. Když jedou na školku v přírodě, nejsou zoufalí, protože k sobě mají tak blízko, jako by byli skutečnými sourozenci.
Děti si vzájemně hlídáme, takže není problém vyrazit večer do společnosti – prostě idyla. Je to fajn a každému bych přála mít takové sousedy, jako máme my.
Petra

Máte i vy takové sousedy? Nebo se zlobíte se žlučovitou nenávistnou babiznou a jste rádi, že v domě, kde bydlíte, se s nikým nemusíte stýkat? Roztáčíte to se svými sousedy jako Bartáčkovi a Novákovi ve známé komedii? Napište nám o tom!