Podle biologů existují dva typy monogamie – společenská a genetická. Ta první je založena na tom, že dva jedinci opačného pohlaví spolu vychovávají potomky a pečují o ně. Druhá znamená, že partneři jsou si po celý život sexuálně věrní. Zatímco společenská monogamie je poměrně běžná, genetická monogamie je spíše výjimkou. Existují například pouze dva druhy primátů, jejichž páry žijí v absolutní věrnosti. Ostatní, včetně lidí, si obvykle hledají sexuálního partnera mimo svůj dlouhodobý vztah.
Ze společenského hlediska je monogamie jediná správná forma dlouhodobého partnerství. Ale podle výzkumů, které se zabývaly partnerským chováním živočichů (včetně lidí), je nevěra docela přirozená věc. Alespoň to dokazuje zjištění, že devět z deseti druhů savců a ptáků si během svého života odskočí jinam. Často je to vysvětlováno tím, že od samé přirozenosti se samičky snaží stále hledat toho nejlepšího a nejsilnějšího samce, aby jejich potomci dostali do vínku co nejlepší genetickou výbavu. Samci zase ze své přirozenosti touží tzv. „rozsévat semeno“ na co největším teritoriu a zplodit co nejvíce potomků.
Dost často je v přírodě také monogamie odvozena od toho, jak dlouho potomci potřebují péči a pomoc svých rodičů. Tady je člověk poměrně v nevýhodě, protože lidská mláďata vyžadují péči doslova dlouhé roky, neřku-li desetiletí. Takže z hlediska biologie jsou karty docela jasně rozdány a lidé, kteří spolu zplodí děti, mají vlastně povinnost být spolu a hledět si jen svého domácího písečku.
Realita je ale více než často zcela opačná a nevěra, ač společensky odsuzovaná, je dnes takřka neodmyslitelnou součástí lidského života. Píšou se o ní knihy, točí se o ní filmy a zpívají se o ní písničky. Někdy se obléká do přestrojení pod jménem láska, jindy se prostě jen hovoří o sexuálním vzplanutí nebo úletu na jednu noc. Zabývají se tím psychologové i manželští poradci. A přitom je to všechno jen biologická záležitost….?