Ocitla jsem se v situaci, ve které jsem se nikdy ocitnout nechtěla. Ale stává se to i v jiných rodinách, tak mi nezbývá než se s tím smířit. Rozvádíme se. Už to dál nešlo. Ošklivé hádky a totální antisnaha o smír na obou stranách nás přivedly k tomu, že se musíme vydat každý svou cestou. Možná je důležité, že ten rozhodující impuls vyšel ode mne, možná je to jedno. V každém případě mě i mého muže čeká hodně náročná doba. Bude se asi prát „špinavé prádlo“, bude se dělit majetek a budeme se s největší pravděpodobností handrkovat o dítě. A právě tady bych se ráda zeptala ostatních čtenářek, které si touhle rozvodovou kalvárií už prošly, na jejich zkušenosti.
Můj muž totiž na naší dceři doslova visí. Je to logické a na otcovské lásce není pochopitelně nic špatného, ale já mám strach, že bude chtít válčit o to, u koho bude dítě bydlet. Nehodlá totiž, alespoň podle dosavadních signálů, připustit alternativu, že by dcera žila se mnou. Ohání se tím, že je na světě emancipace a že stejně tak dobře může být děcku s otcem. Já ale v žádném případě nechci dělat nějaké problémy, dceru si přivlastnit a„půjčovat“ mu ji pouze ve vymezeném čase. Myslela jsem, že se můžeme dohodnout jako rozumní lidé. Slyšela jsem o tom, že na západě je docela obvyklý způsob střídavé výchovy, kdy dítě žije část roku s jedním rodičem a část roku s druhým. Hlavním cílem je to, aby se dítě cítilo volně a svobodně a ne jako zajatec dvou znepřátelených osob. Vždyť už před rozvodem a v jeho průběhu bývá svědkem nepěkných hádek a pří. Proč by nemohlo žít v budoucnosti s oběma rodiči v dobrých a nepokroucených vztazích? Vždyť to, že oni dva spolu nemohou být, nic nemění na tom, že jsou stále matkou a otcem toho dítěte. Naší dceři je třináct, takže si myslím, že je dost velká na to, aby pochopila, že ji máme oba rádi.
Má někdo z vás zkušenost s podobným systémem péče? Nebo si myslíte, že jsem idealista a že dva rozvádějící se lidé se takhle prostě dohodnout nemohou? Díky předem za vaše rady.

Petra
Reklama