Docela jednoduše: strčte dítě k babičce a vyjděte si. To je, mimochodem, moc hezký obrat. Vyjděte si. V tom slově je vlastně obsažena veškerá výjimečnost takového večera. Vyjít si je rozhodně něco jiného než jít někam. Vzpomínám si na jeden starší anglický film, jehož hrdinka se hluboce zahleděla do očí svému manželovi, notorickému pijákovi a sukničkáři, a z jejích rtů splynula věta: „Harry, proč si my dva nikdy nikam nevyjdeme?“
Takže vyjít si někam má pro ženy cenu zlata – a přesně to musíte své ženě dopřát, pokud si opravdu chcete zkazit náladu. Případně si také můžete vyjet nebo vyrazit, ale o tom zase někdy jindy.
Když tedy své děcko odložíte u babičky, vyjdete si s ženou do města. Žena se do vás může zavěsit a žvatlat o kamarádce Ivě, která je sice pěkná ženská, ale zatím stále svobodná, vy se jí zase můžete zeptat, proč si tedy někoho nenajde, když je tak pěkná, a při takovém rozhovoru se pomalu přiblížíte k novému elegantnímu multikinu. U pokladny jste v 18.50, protože později už by nebyly lístky. Tu nastane první – řekněme – zhoršení vaší nálady. Jeden lístek stojí nějakých 199 korun. Dva lístky stojí dvakrát tolik.
Poněkud remcáte, ale vaše žena vám dá jasně najevo, že jiní muži se jen perou o to, aby s ní mohli jít do biografu. A vy chcete mít klid. Takové bylo vaše dnešní předsevzetí. Pokladní tedy podává lístky vaší ženě a ta si je vkládá do kabelky.
Film začíná ve 20.30. Předtím lze s ženou zajít do kavárny a dát si něco, co si normálně nedáváte. Vaše polovička si objedná alžírskou kávu a banánový džus a pokuřuje z útlé cigarety. Vy sedíte naproti ní a pijete třeba café au lait, to je jedno, a nadáváte na číšníka a na hrací automaty v rohu kavárny. „Já jsem se chtěla dnes bavit, drahý,“ reaguje vaše žena, přičemž důraz dává na slovo bavit. „Vždyť se s tebou bavím,“ odpovíte jí a přemýšlíte, jestli máte u sebe dost peněz.
Následuje ženin monolog na téma „už jsme spolu příliš dlouho a tys o mě přestal bojovat“. Jste podrážděn, ale říkáte si, že se třeba rozveselíte v kině.
A nepletete se: v kině vás rozveselí už samotný fakt, že do sálu pro padesát lidí jich kromě vás a vaší manželky přišlo ještě asi osm nebo deset, což znamená, že lístky by samozřejmě byly i těsně před představením, ale skoky na obřím můstku, které jste mohl sledovat na ČT 2 od šesti do půl osmé, už nebudou.
Koupíte popcorn (35,- Kč) a colu (jedna plechovka za 25,- Kč) a uvelebíte se v křesle vedle své drahé.
A pak se v sále setmí a rozjede se úvodní sekvence. Není důležité, co je to za film. Může se jmenovat třeba „Randall mi to nandal“, „Na ženění brácha není“, „Marianne má špatný den“ nebo klidně i jinak, ale mělo by se to rýmovat a musí to být něco hodně crazy. Ani děj filmu není nikterak podstatný – důležité je, aby diváci dostali výživnou porci. Takže se díváte na omáčku uklohněnou z bláznivé komedie, hořké komedie a romantické komedie, to celé okořeněno duchařskou zápletkou, a občas zvědavě pohlédnete na svou ženu, protože přesně nevíte, kdy se máte smát, kdy bát a kdy plakat a ona je v tomhle směru dosti spolehlivá.
Ale nakonec vám to stejně nedá a reagujete naprosto epřiměřeně. Měl byste se stydět, člověče. No vážně: to se přece nedělá, rozchechtat se na celé kino právě ve chvíli, kdy nerudný otec odvádí svou dceru od jejího chlapce a ona se ještě otáčí a volá „I love you so, Jimmy!“ a on v záplavě slz šeptá „I love you too, babe!“. A ani není na místě komentovat krvavou přestřelku neohroženého detektiva s mafiány slovy „konečně špetka filmového umění“ a při závěrečném svatebním polibku si brblat „panebože, jakou slátaninu nám nadělíš příště?“.
„Jsi cynik,“ oznámí vám žena během titulků a vysmrká se do papírového kapesníčku.
A pak půjdete z kina a vaše žena se do vás už nezavěsí a mluvit budete převážně vy. Můžete se jí třeba pokusit vysvětlit, že muž a především normální člověk tyhle věci bere jinak a že zdravá dávka cynismu k životu tak nějak patří. Ale nejspíš neuspějete a vaše nálada už postupně spěje ke kýženému bodu.
Nakonec to zkusíte aspoň trochu vyžehlit, protože večer zdaleka neskončil a vy byste se ještě rád stavil někde na pivo nebo na drink. „Podívej, miláčku,“ začnete a to jste samozřejmě šlápl vedle, ale už se nedá nic dělat. „Neříkej mi miláčku, když mě stejně nemáš rád,“ odsekne vaše životní družka a vy si v duchu můžete počítat do tří. „A vůbec, nemluv na mě.“ Pak si začne naschvál prozpěvovat tu příšerně utahanou písničku, která vám ke konci filmu už pila krev a kterou teď hrají ve všech rádiích.
To stačí. Po tomhle všem nebudete mít sílu dál se s ní dohadovat. Půjdete domů a pivo si vyndáte z ledničky, pokud tam ovšem ještě nějaké zůstalo. Oddělené ložnice pak budou jakousi tečkou za celým tím pěkným večerem. Kdyby tak ticho umělo mluvit!
Ale chtěl jste si zkazit náladu – nebo se snad pletu?
I.B.
Reklama
Nový komentář
Komentáře