Na začátku svého dopisu musím říct něco o sobě. Je mi 41let, mám 19letého syna, který je už nezávislý a bydlí se svojí přítelkyní. Před pěti lety jsem se rozvedla s jeho otcem. Věnovala jsem se celou tu dobu synovi, hodně jsem pracovala, abych zapomněla na problémy, které rozvodu předcházely. Pak jsem ale potkala svého současného přítele. Je moc milý, pozorný, hodný a myslím, že mne doopravdy miluje. Má to jenom jeden háček, a to, že je o sedm let mladší než já. Já jsem se do něj úplně zbláznila, prožívám s ním snad nejkrásnější okamžiky mého života, ale každý den mě pronásledují hrozné myšlenky. Mám strach, že jsem pro něj moc stará, že mu brzy dojde, jaký je mezi námi velký věkový rozdíl, že si všimne mých vrásek, že potká nějakou mladší a atraktivnější ženu, která mi ho vezme. Prostě asi strašně žárlím. Vzalo mě to o to víc, že na svého bývalého muže jsem nikdy v životě nežárlila. Připadám si jako husa, ale nemůžu si pomoct. Tuhle jsem mu dokonce koukala do mobilu, jaká tam má uložená jména a jestli si s někým nepíše. Mám hrozný strach, že si mého žárlení všimne a že se před ním shodím.
Máte někdo podobné zkušenosti s takovým nerovným vztahem? Měla bych se s ním rozejít a hledat si někoho, kdo se ke mně víc hodí? Nebo si to prostě jen užít a netrápit se tím, co bude?

Hana