Pro některé otce se je den narození miminka náročnější než pro rodičky. Je to den, který klade ohromné nároky na jejich psychiku, fyzickou výdrž, a především játra. Jak se chovali tátové po porodu, jsme se zeptaly mladých maminek.

Tahle historka není právě nejnovější, a proto už ji vidím jinak než v době, kdy se stala, a mohu ji tady popsat jako veselou historku, nikoli jako strašnou ostudu, kterou jsem tehdy pociťovala. Když se mi narodilo první dítě, syn, jak si manžel přál, byla to doba kvetoucího komunismu. Žádné děti na pokojích s maminkami, žádné návštěvy v porodnicích – čerstvé matky vystrkovaly svá čerstvá miminka z okna, aby je ukázaly čerstvým tatínkům. První den po porodu jsem ležela zbědovaná v pokoji a čekala, až se odspodu ozve hvizd – signál, že se manžel přišel podívat aspoň z chodníku, jak se nám daří. Místo hvizdu jsem zaslechla z chodby přede dveřmi ryčný hlas svého muže: „Kde je moje dítě, ukažte mi mojí ženu a dítě!“ Stalo se v té době něco naprosto nevídaného – tatínek, opilý, jak zákon káže, pronikl až na oddělení, rozdal vyděšeným sestřičkám bonboniéry a kytky a dožadoval se kontaktu s matkou a dítětem. Přestože se sestřičky snažily ho vyhodit, nebylo jim to nic platné, manžel byl naprosto neoblomný, nakonec mu přinesli ukázat syna – viděl ho dříve než já – a zavolali mě, ať to jdu nějak zařídit. Manžela jsem nakonec nějak vyprovodila, ale o jeho výstupu si povídala celá porodnice ještě týden. Tenkrát jsem to chápala jako hrozný trapas, ale dneska se tomu už směju a přála bych všem maminkám, aby jejich partneři toužili vidět je i jejich miminka jako tehdy můj muž mě a našeho syna.
Radka

Když se narodila naše dcera, bydleli jsme s manželem v malém domečku na vesnici, který nám laskavě přenechala moje teta. Domeček byl nejen malý, ale taky dost zastarale zařízený, takže v době plynových kotlů a podlahových topení my topili v kamnech. To znamenalo, že pokud se v domě pár dní nepřikládalo na oheň, stala se z něho vymrzlá pastouška. Což obzvláště platilo v lednu, kdy se narodilo naše první dítě. Porod byl dost problematický a nakonec doktoři přistoupili k císařskému řezu, což znamenalo, že jsme si s dcerkou pobyly v porodnici víc než týden. Manžel neměl jiný úkol, než před naším příjezdem z porodnice domeček trochu poklidit a hlavně prohřát. Jenže on hlavně musel se svými kamarády pořádně oslavit narození svého potomka, a to ve svém rodném městě, vzdáleném padesát km od našeho domku. V reálu to pak vypadalo tak (podle vyprávění očitých svědků), že už pět dní před mým návratem domů večer co večer hlásil kamarádům, že jede domů, protože musí zatopit. Vždycky ho ale ukecali, aby si s nimi dal ještě panáka na rozloučenou a nakonec nikam nejel. Ve finále to dopadlo tak, že když mě táta přivezl z porodnice domů, málem jsme museli rozmrazit zámek u vchodu, jak byl dům vymrzlý! Týden jsem s manželem nemluvila, byl to pro mě podlý zrádce a nevyzrálý kořala. Ale dneska, po letech, se na to dívám jinak. Shovívavěji…
Pavla
Reklama