Tahle historka se stala před patnácti lety. A já jsem byla tehdy v hlavní roli. Šíleně smutná nevěsta. Teď s odstupem času mi to připadá jako docela úsměvný příběh, ale tenkrát mi do smíchu vůbec nebylo. Bylo mi dvacet, všechny kamarádky kolem povdávané a já chodila s klukem o pět let starším, který o mě strašně stál. Stál o mě tak moc, že mě požádal o ruku. Asi jsem neměla dost sebevědomí, abych mu řekla, že se na to ještě necítím, ať počkáme. Prostě se to nějak všechno semlelo a já najednou viděla, jak všichni kolem horečně zařizují moji svatbu.
Táta domluvil u svého známého hospůdku, máma mi ušila nádherný šaty, Jirkova maminka napekla koláčky a tatínek zase zajistil taxíky. Pořád za mnou chodily nějaké kamarádky a gratulovaly mi, že se budu vdávat a vyptávaly se, jestli jsem šťastná a jestli Jirku miluju. A já si najednou uvědomila, že ho sice mám docela ráda, ale že si ho nechci vzít.
Prožívala jsem doslova muka, protože jsem nechtěla všechny ty rozdychtěné lidi kolem zklamat, ale zase jsem měla hroznou hrůzu z toho, že se blíží ten den D. Noc před svatbou jsem proplakala. Chudák ségra myslela, že štěstím. Na radnici jsem šla jako k popravě a pořád jsem si v duchu omílala: „Nesmíš říct ne, nesmíš říct ne…“ Zvládla jsem to. Řekla jsem to, co se ode mne čekalo. Svatba proběhla ke všeobecné spokojenosti. Nikdo nebyl zklamán.
Ale žádný happy end to nebyl. Ještě dřív, než se sešel rok s rokem, jsme se o poznání méně nápadně rozváděli. Nepatřili jsme k sobě. A já si vyčítala, že jsem nebyla dost silná na to, abych to tehdy Jirkovi ještě včas řekla, i když jsem to asi tušila. Teď už žiju sedm let v moc pěkném vztahu, ale na radnici jsme ještě nebyli. I když máme spolu dvě krásné děti. Nevím proč, ale nějak se mi do manželství nechce…

Zdeňka
Reklama