Myslím si, že když spolu mají dva lidé žít, měli by mít co nejvíc společného.
Myslím si, že když spolu mají dva lidé žít, měli by mít co nejvíc společného.
Ráda bych reagovala na dva články z tohoto týdne, které mi dost připomněly můj vlastní životní příběh. Taky se to vlastně všechno točilo kolem toho, jestli se k sobě hodíme, nebo nehodíme. Svého prvního muže jsem si brala krátce po maturitě, on byl z města, já z vesnice, on byl sportovec, já raději četla, poslouchala hudbu a rýpala se v záhonku, on měl rád ovesné vločky, já měla ráda řízky, on byl z akademické rodiny, naši dělali ve fabrice, on byl jedináček, já mám dva bratry a sestru. Hrozně jsme se milovali, tak jsme si udělali miminko, pak druhé, nastěhovali jsme se do bytovky, pak už jsme se zase tak strašně nemilovali a nakonec jsme se nenáviděli. Skončilo to rozvodem. Ani jeden z nás už neměl chuť ani sílu dál pokračovat. Myslím, že byste těžko našli dva tak rozdílné lidi, jako jsme byli my dva.
Dost dlouho mi trvalo, než jsem si pustila jiného chlapa k tělu, ale život se dvěma dětmi nebyl žádnou procházkou růžovým sadem a když se objevil můj nynější muž, bylo to jako zázrak. Vdovec s malým domkem na vesnici, úžasně zásobenou knihovnou a diskotékou, vášnivý zahrádkář a taky skvělý kuchař… A kromě toho taky hodný manžel a bezvadný kamarád pro mé dva syny. Takže na otázku, jestli je lepší, aby si byli partneři podobní, já odpovídám ANO.
Dáša
Nový komentář
Komentáře