
S tím mužem jsem se seznámila na párty u jedné kamarádky. Nebyl z Prahy. Byl tu jen nakrátko služebně. Posilněni alkoholem jsme skončili u něj na hotelu a já poprvé ve svém manželství byla nevěrná. Děsilo mě to i lákalo zároveň. Milování s ním bylo úžasné. Něco, co jsem léta nezažila. Pak odjel a já myslela, že to skončilo. Napsal mi sice pár mailů, ale brala jsem to jenom jako gesto. Pak ale začal jezdit do Prahy služebně každý měsíc. A já každý měsíc poslušně naklusala, šla s ním na večeři a pak šup do postele. Bylo to silnější než moje vůle. Nebyla to láska. Spíš sexuální závislost. Byla jsem ochotna udělat cokoli, abych se s ním mohla vidět. Doma jsem lhala jako když tiskne, i když jsem to nikdy předtím nedělala. Prostě jsem se docela zbláznila.
Trvalo to takhle skoro dva roky. Nic jsme si neslibovali. Nemluvili jsme o lásce ani o budoucnosti. Prostě jsme si užívali. Pak přišel mail, že odjíždí do Francie na dva roky. Že se možná někdy uvidíme a ať se mám dobře. Docela mě to sebralo, až mě to samotnou zaskočilo. Přece jsem ho nemilovala. A přitom se mi při čtení toho mailu kutálely po tvářích slzy a já si v duchu říkala „Do háje! Do háje! Sakra! Už ho nikdy neuvidíš!!!“ V duchu proto, že jsem byla v práci a nemohla jsem si dovolit dát svým emocím průchod naplno. Ještě asi dva dny mi „ležel v hlavě“, ale pak mě to přešlo. Uzavřela jsem tuhle kapitolu svého života s tím, že jsem si užila něco hezkého a budu na to vždy vzpomínat.
Ale stejně by mě zajímal váš názor. Protože já sama jsem z toho zmatená: Lhala jsem sama sobě, když jsem si říkala, že ho nemiluju, že je to jen o sexu?
Lenka
Nový komentář
Komentáře