Nedávno jsem potkala jednu svoji bývalou spolužačku, která patřila před lety mezi první vdané holky z mého okolí, a zdála se mi taková celá jiná. Zeptala jsem se jí, co se s ní děje. Jestli je těhotná nebo vyhrála milión nebo má milence nebo co… A ona mi řekla, že jsem vedle, jak ta jedle. Prý je prostě jen strašně šťastně vdaná. Tak to jsem teda opravdu koukala, protože pokud správně počítám, tak od její svatby uplynulo takových 15 let! Už už jsem jí chtěla gratulovat, protože takové štěstí opravdu každá z nás nemá, ale ona rychle dodala: „Podruhé. Víš?“
Tak jsme si sedly na kafe a trochu jsme ten její život rozebraly. A ona mi vyprávěla, jak se vdávala z velké lásky. A taky trochu proto, že byla těhotná. Jak první roky manželství strávila v domku s hašteřivou tchýní, protože její manžel narukoval na vojnu. Jak musela dát holku do jeslí, aby se ze začátku nějak protloukli. Jak jela na dvě směny, protože její manžel vyznával zásadu, že ženské jsou od toho, aby se dvacet čtyři hodin denně staraly o blaho mužů, aby odstraňovaly zlobivé děti z jejich blízkosti, do které je naopak třeba umisťovat nejrůznější pamlsky a nápoje. A hlavně, že manželka je něco jako matka. Vždy chápavá, vždy trpělivá, vždy milující, vždy naslouchající a především pokud možno s minimálními emocionálními a finančními nároky. „Teprve teď vidím, jak jsem byla hloupá, že jsem to tak dlouho snášela,“ vyprávěla mi kamarádka. „Mně vlastně ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Že bych mohla mít manžela, který mi cestou z práce volá, co má koupit k večeři. Který mi posílá zamilované SMSky a maily. Který mě vyhání od dřezu se špinavým nádobím se slovy, že mě chce odpočatou a ne strhanou a unavenou. Který mi koupí jen tak kytku, protože šel kolem květinářství a vzpomněl si na mně. A co je úplně to nejlepší – nerozděluje lidi na ženy a muže, ale na sympaťáky a protivy. Hrozně rád a krásně se směje a na všem dokáže najít tu lepší stránku.“
Tohle mi vyprávěla ta kamarádka a já čekala, že se za chvíli zasměje a řekne apríl. Ale za prvé ještě zdaleka nebylo prvního dubna a za druhé ona opravdu tolik zářila štěstím, že jsem jí to všechno nakonec uvěřila. Když jsme to tak spolu rozebíraly, tak jsme došly k tomu, že v životě lidském jsou největším bohatstvím vlastní a osobní zkušenosti, které sbíráme postupně, rok za rokem. A že chybami se člověk učí a že jaké si to udělá, takové to má (jak se zpívá v jedné písničce). A že každý vztah by se měl budovat na základech postavených z úcty jednoho partnera k druhému, z vlastní sebedůvěry a důvěry v toho druhého. A že pokud přistoupíme na pravidla, která nám stanovuje někdo jiný, aniž by se nás na něco zeptal, tak se pak nemůžeme divit, že nebudeme šťastní.

A co vy? Máte vlastní zkušenosti s druhým (případně třetím, čtvrtým…) manželstvím? Funguje to líp i proto, že vy sama lépe znáte sebe a neděláte stejné chyby jako dřív? Napište nám o tom!
Reklama