Všichni jsme chodili do první třídy. Je to období obrovského soustředění, píle a totální vyjukanosti, kdy se malý človíček seznamuje se spoustou úplně nových věcí. Ale nejen učením je člověk živ a tak se někdy v první třídě stávají docela legrační historky. Jako třeba tyhle, které jsme nasbíraly v našem bezprostředním okolí:

Domácí úkol
Prokop chodí do první třídy. Je to svědomitý žák a všechny úkoly, které ve škole dostává, plní na tisíc procent. V pondělí ráno přišel do školy, zašel ke katedře a přeptal se „pro jistotu“, jestli neměli přes neděli nějaký úkol. Paní učitelka má Prokopa ráda a chtěla ho uklidnit, protože ví, jak vážně školu bere. „Neboj se, Prokůpku, nic jste za úkol neměli, přes neděli jste měli odpočívat.“ Prokop začal natahovat a ploužil se do svojí lavice. Tam se rozbrečel naplno. „Proč pláčeš, Prokope, co se děje, vždyť jste neměli úkol,“ děla paní učitelka. Prokop se na ní podíval zoufalýma očima a zašeptal: „A nevadí, že jsem si čet?“

Láska
Stalo se na třídní schůzce první třídy. Paní učitelka pohovořila o prospěchu, o plánované škole v přírodě a o možnostech zájmových kroužků a nakonec vyzvala rodiče, aby se ptali, jestli ještě chtějí něco vědět nebo dodat. Přihlásila se maminka malé Kačenky. „Já bych vás jen, paní učitelko, chtěla poprosit, abyste na tu naši holku dohlídla. Aby pořádně jedla. Aby snědla svačinu a oběd a tak…“ „Ale, samozřejmě,“ usmála se paní učitelka. „Copak, copak? Snad nemá Kačka nějaké zdravotní problémy?“ „Ale kdepak,“ mávla maminka rukou. „Jen mi vůbec nechce nic jíst, jak je teď čerstvě zamilovaná!“ To už nevydrželi ani ti nejvážnější okolosedící rodiče a vyprskli smíchy. Holt, láska je láska…

Karneval
Prvňáci jeli na školu v přírodě. To byl zážitek! Mnozí z nich byli poprvé sami na týden vzdáleni od rodičů, ale nesli to statečně. Všichni se moc těšili na poslední den, kdy měli maškarní bál. Přivezli si v kufrech z domova všelijaké rekvizity a převleky, aby vyhráli v soutěži o nejlepší masku. Když nastala ta chvíle, všichni se postrojili a seběhli se do společenské místnosti. Princezny, černokněžníci, kovbojové a Křemílci…jeden po druhém přistupovali k paní učitelce a pěkně nahlas vyslovili, za co jdou. Jen Jirka se pořád krčil tak nějak vzadu. Přitom neměl důvod k ostychu. Jeho maska byla moc pěkně udělaná, bylo vidět, že si s ní maminka dala spoustu práce. Jedna nohavice modrá, druhá zelená, síťované rukávy u trička, na zádech něco jako křídla vážky a na hlavě zelená tykadla… moc roztomilé to bylo… Ale Jirka byl celý nesvůj. Když na něj nakonec přišla řada, chystal se nenápadně vytratit a vyhnout se konfrontaci s paní učitelkou. Ta ho ale přivolala a řekla: „No, tak, Jirko, nestyď se. A hezky nám pověz, za jdeš!“ Jirka jen stál a začínal trošku natahovat. „Tak nám to přece pověz,“ prosila paní učitelka. „Ale když…ale když…já si nemůžu vzpomenout,“ špitnul Jirka. A taková to byla hezká maska…