Se zájmem jsem si přečetla příspěvek čtenářky Blanky v rubrice Láska je láska. Píše, že ji trápí její manžel tím, že místo komunikace a hádek raději mlčí. Musím říct, že často bych si více než přála mít někoho takového doma. Můj muž je totiž zřejmě zcela opačným extrémem. Naše hádky rozhodně nelze označit jako tichou domácnost, protože o nich ví i sousedi z druhého konce ulice.
Můj muž je cholerik a když se dá do řvaní, tak se třesou tabulky v oknech. Dost často to ale nekončí jen u toho hluku, nedávno v ráží rozmlátil půlku porcelánového servisu, před časem zase vyhodil z okna varnou konvici a rozšlapal můj mobil. Kromě toho, že se tyhle jeho výlevy emocí docela dost prodražují, zanechávají nesmazatelné stopy na mojí psychice. Jak už to tady někdo myslím také psal. Představa, že člověk, kterého jste si brala z lásky, se před vašima očima (byť jen na pár minut) mění v rozzuřeného býka je dost otřesná.
Naštěstí u nás v tom nehraje roli alkohol, jak se mnohdy stává, takže zatím nedošlo k tomu, že by mne manžel fyzicky napadl. Věřím ale, že za určitých okolností by toho byl schopen, protože jsou chvíle, kdy doslova vidí rudě. To se mu raději klidím z cesty. A proč tolik vyvádí? Obvykle to začne nějakou docela nevinou maličkou hádkou nebo nějakou mojí „nevhodnou“ poznámkou na jeho adresu. Ale dávejte si pořád pozor na to, co říkáte!
Proto tvrdím: je lepší mít doma flegmatika než cholerika. Co já bych dala za to, kdyby můj manžel třeba týden mlčel…

Dana