Jsem matkou dvou synů. Manžel na mě nemá moc času, dříve byly děti mou životní náplní. Dnes je starší syn už dospělý, bydlí sám a je to hodný kluk – chodí mě pravidelně navštěvovat a volá mi skoro každý den. Mladšímu je osmnáct. Máme spolu hezký vztah, období puberty, jak se zdá, skončilo a já mám doma najednou muže. Našel si dívku, zdá se mi fajn, ALE… Ale najednou je pro něj důležitější než já. Vím, že je to normální a v pořádku, ale nemůžu se občas ubránit větám typu: „Kam zase jdeš?“ nebo „Nebudeš aspoň dneska doma?“ Jako malý si chodil pro pomazlení, později nahradilo mazlení rituální česání. Nechal si narůst dlouhé vlasy a já ho směla občas učesat. Dneska ho češe Ivanka. Jak se s tím mám vyrovnat?
Jarka

Rodiče dospívajících dětí procházejí obtížným obdobím – ne nadarmo se říká „malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“. Starosti s dětskými nemocemi a výrobou svačin pomalu uvolňují místo jiným problémům: Nechodí nám za školu? Nebere drogy? Proboha ten (ta) zase vypadá, co to má na sobě za maškarádu, takhle jde do školy? Kouří? Spal(a) už s někým? Za co asi mu mám koupit další snowboard?
Pod těmito všemi průvodními jevy zní varovný tón, který podvědomě děsí každou mámu. To dítě se mi ztrácí, je už někde jinde, kam za ním nemůžu. Budeme si ještě někdy vůbec rozumět? Má mě ještě vůbec rád(a)?

Zeptali jsme se na radu psycholožky, jak se má máma vyrovnat se „ztrátou“ dítěte?
Především je nutné si uvědomit, že dítě neztrácíme. Staví se prostě na vlastní nohy. Je to normální a přirozený vývoj, vždyť rodiče by sami měli proti závislosti svých dětí na sobě bojovat. Například ve Velké Británii je běžné, že děti, zejména chlapci, chodí do světa „na zkušenou“, v nízkém věku opouštějí rodinu a chodí do nejrůznějších internátních škol. Není to proto, že by se rodiče chtěli dětí zbavit, ale prostě je tak připravují na pozdější samostatný život bez maminčiných sukní. Vysoký stupeň závislosti na rodičích je vůbec naše specifikum, a jestli chceme kráčet s dobou a se světem, musíme se naučit jinak přemýšlet. Našim úkolem je přece vychovat další generaci platnou pro život ve společnosti, ne generaci mazánků a maminkovských záprdelníčků.
Reklama