Jsem „žena v nejlepších letech“, je mi třicet čtyři let a myslím si, jak o tom píší časopisy, že život opravdu začíná po třicítce. Vypadám k světu, myslím, že jsem pro muže i zábavná a přitažlivá, prostě docela sexy ženská. Můj problém tkví jinde – jsem sama.
Mám dvě děti, jsou už dost velké, takže je můžu nechat i doma samotné a večer někam vyrazit – jenže kam a s kým? Když jdu s partou přátel, jsem tam jako jediná sólistka, někdy mi to nevadí, ale někdy si s nimi připadám divně a osaměle. Ať tak, nebo tak, s přáteli se možnost seznámit nemám. Když vyrazím s nějakou kamarádkou? To je ještě horší, připadá mi, že máme na čele napsáno, že jsme na lovu.
V zaměstnání mám sice i mužské kolegy, ale tam ctím zásadu „Co je v domě, není pro mě“. Ještě chodím cvičit, ale v posilovně potkávám většinou jen naolejované krasavce, kteří nepřipadají v úvahu. Nikam jinam vlastně nechodím, pracuju hodně, abych mohla své děti finančně zajistit, z práce letím domů, abych si dětí aspoň trochu užila. Tak KDE?
Ani netoužím po muži, se kterým bych bydlela a žila, jen bych chtěla nějaké to rameno na položení hlavy a ruku, která by mě občas pohladila.
Daniela

Psychologické studie skutečně říkají, že žena po třicítce je pro muže ideální partnerka. Ví, co chce od života, je zralá, na sexuálním vrcholu svých sil. Ještě dobře vypadá, a když o sebe pečuje, může být pro muže větším lákadlem než žena o deset mladší. Problém je v tom, že taková žena, pokud je inteligentní a sebevědomá, má i daleko vyšší nároky než žena o deset mladší. Jako partner ji tedy neuspokojí člověk, který by jí ještě před několika lety mohl imponovat. Psychologické studie konstatují, ale neporadí.

Poradíte Daniele vy? Jste v podobné situaci? Seznámili jste se s někým za překvapivých okolností? Napište nám a přidejte se k debatě v auditoriích.
Reklama