„Když jsem si přečetla článek o investicích do sportovních aktivit potomků, rozhodla jsem se, že přispěju k tomuto tématu svým příběhem. Není veselý, ale mohl by být pro mnohé rodiče poučný,“ napsala nám čtenářka, která si nepřeje být jmenována.
S manželem máme jednu dceru. Když se narodila, muž byl smutný, že nemá syna, který by mohl naplnit jeho vlastní ambice z mládí. Začínal totiž jako nadějný fotbalista, ale jeho kariéra se nevyvedla tak, jak by si představoval. V pětadvaceti přestal s aktivním sportem, a protože neuměl nic jiného, začal taxikařit. Měli jsme tedy tehdy dostatek prostředků, které se rozhodl můj muž doslova nacpat do sportovní kariéry dítěte. A když to nebyl syn, který by kráčel ve fotbalových šlépějích, rozhodl se, že dcera bude dělat nějaký jiný sport, ať bude chtít, nebo ne.
Veronika se naučila brzy plavat, a tím bylo o jejím budoucím životě rozhodnuto – bude plavkyní. Manžel se úplně zbláznil, začal ji nejdřív trénovat sám, chodili do bazénu i čtyřikrát týdně. Později ji přihlásil do plavecké školy a k povinným školním tréninkům jí naordinoval ještě další, s placeným a ne nijak levným osobním trenérem. Všechny věci od plavek, přes brýle a teplákovou soupravu a ž po tenisky musela mít značkové. Ani byste nevěřili, kolik stojí výbava na tak zdánlivě nenáročný sport, jakým je plavání.
A tak jsem se musela koukat mnoho let na svojí nebohou holčičku – vymáčenou tak, že měly její blond vlasy světlezelený nádech od chlóru, olepenou od hlavy až k patě ve značkovém oblečení, unavenou a pořád ospalou od ranních a nočních tréninků. S manželem nebyla řeč, nechtěl slyšet ani trenérova slova, že holku zbytečně štveme, protože je sice dobrá, ale nemá v sobě ctižádost na to, aby byla nejlepší. Nevěděla jsem, jak to může skončit.
Nakonec to Veronika vyřešila sama. Když jsme jí začali posílat na tréninky samotnou, prostě na ně přestala chodit. Čas trávila s kamarádkami v parku nebo jen tak courala po ulicích, jen aby nemusela do bazénu. Když to její otec zjistil, strašně řádil, ale ona mu řekla, že mu na plavání kašle. Nemohl to vůbec pochopit, vždyť měla jít na republikové závody! Hrozně ji dusil, nedal jí pokoj a pořád měla svůj neúspěch na talíři. Hned jak bylo Veronice osmnáct, odstěhovala se od nás, bydlela nejdřív v nějakém squattu, dnes má pronajatý byt s několika kamarádkami. Domů se vrátit nechce, nechce poslouchat otcovy výčitky, jak do ní vložil spoustu času a peněz a teď z toho není nic. Scházíme se spolu tajně, věřím, že mě má ráda, ale myslím, že mi svoje ztracené dětství nikdy neodpustí.
Reklama