Když přinese dítě špatnou známku nebo poznámku a není to poprvé, jeho omluva zní: „Učitelka si na mě zasedla.“ V dnešní době, kdy máme „osvícené školy s kvalifikovaným personálem“, se to snad ani nezdá možné. Na tuhle otázku nám odpověděla mladá paní učitelka, která nechce, abychom uváděli její jméno - z pochopitelných důvodů.
Bohužel i v dnešní době se často stává, že nějaký žák popudí učitele natolik, že si na něj „zasednou.“ Když jsem nastoupila po škole do prvního zaměstnání, byla jsem z toho překvapená a chtěla jsem proti tomu nesmyslnému nálepkování dětí bojovat. Proti tomu, že holčičky jsou vždycky vzorné, a pokud všechno neumí, tak jim trochu přidáme, protože s nimi nejsou žádné problémy. Proti tomu, že mi kolegyně o jednom klukovi řekly: „To je hlupák, myslí jen na blbosti a stejně z něj nic nedostaneš, prostě mu dej čtyřku nebo pětku a nelam si s tím hlavu.“ Když jsem přitom tomu klukovi dala šanci, vyzkoušela ho a dala mu lepší známku, viděla jsem, že není hloupý, prostě jen ztratil motivaci. Věděl, že i když se bude snažit, i když se bude flákat, výsledek bude stejný.
Sama se usilovně snažím bojovat vnitřní boje: někdo z žáků je vám prostě sympatický, jiný méně, je to jako s dospělými, ale profesionalita našeho povolání nám předepisuje hlavně to, že to děti nesmějí poznat. Musí se všechny cítit rovnocenné. Jsem ještě asi mladá a neopotřebovaná, ale věřím tomu, že když dítě vhodně motivujete, dostanete z něj vždycky nějaké výsledky. Ovšem moje starší a unavenější kolegyně na to už nemají dostatečný potenciál. Práce ve škole je velmi náročná a snadno sklouzne k tomu, čemu se říká rutina. Když však někdo tuhle práci pojímá jako rutinu, nemá už ve škole co dělat.
Jakým způsobem by se měli podle vás zachovat rodiče, kteří mají pocit, že si pedagogové jejich dítě negativně „onálepkovali“?
Nejdříve bych určitě doporučovala návštěvu školy a pokus o jednání přímo s učiteli nebo s ředitelem školy. Ve spolupráci se možná podaří dítěti vrátit motivaci a chuť do práce. Pokud se to nepodaří, buď proto, že škola bude reagovat nepřístupně, nebo proto, že dítě je již daleko za hranicí, kdy můžete všechno řešit sami, určitě bych radila navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu. I když se leckomu může zdát, že je to samoúčelná instituce, mám dobré zkušenosti s tím, že alespoň dítě diagnostikují. Třeba se zjistí, že má nějakou vadu typu dyslexie nebo například lehkou mozkovou dysfunkci. S papírem s takovou diagnózou musí už škola vaše dítě v tomto směru zohlednit a v poradně vám poskytnou možnosti řešení problému. Jestli má někdo k poradnám zásadní nedůvěru, může navštívit dětského psychologa jinde nebo zvolit nějakou alternativní metodu. Například vím, že dětem s lehkou mozkovou dysfunkcí pomáhají kineziologická sezení.
Připravila
Reklama