Všichni si to určitě pamatujeme. Když jsme byli děti, jak jsme museli doma pomáhat skoro se vším. A jak to bylo velmi nepříjemné zrovna tehdy, když se dělo něco zajímavého a důležitého, co jsme určitě nechtěli promeškat. Naši rodiče ale měli jiný názor. Prach, odpadky, vyluxovat a nejméně oblíbená činnost - umýt nádobí. O víkendu pomáhat s prádlem, občas skočit pro něco do obchodu. A to ani nemluvím o těch, kteří žili na venkově a museli ještě pomáhat s hospodářstvím. Dodnes vzpomínám, jak se nějaká neodbytná a protivná práce vylíhla pravidelně v okamžiku, kdy jsem se chystala někam rychle odejít. Náhodou?
A jak jsou na tom dnešní děti? Jaké na ně klademe požadavky my? Hodnoty i názory se nám během času posunuly, takže z pohledu rodiče je jasné, že děti by pomáhat měly. Jednak se tím formuje jejich osobnost, protože pomáhání jako takové by měla být jedna ze základních sociálních vědomostí, ale navíc si často uvědomujeme, že v každodenním kolotoči jsou zkrátka dětské ručky občas nepostradatelné. Není přece možné, aby maminka po příchodu z práce vybíhala s košem, v zimním šeru honila prach s prachovkou, rušila večerní siestu sousedů vysavačem, nehledě na to, že už vůbec není etické, aby po svých broučcích stlala postýlky, rovnala jim prádélko do skříně nebo snad uklízela ze stolu zbytky svačiny. A pomoc je potřebná i přesto, že dnešní technické vymoženosti - myčky, pračky, sušičky - část nepříjemností pomáhají odstranit. Ale nádobí z myčky samo nevyskočí a prádlo, byť suché, se musí vyžehlit anebo alespoň poskládat. A jsme zase zpátky.
Malé děti, ty úplně malinké, pomáhají rády a se vším. Jejich pomoc rovná se však spíše přítěži, protože stopy jejich činnosti bývají patrné naprosto všude. Leckterá maminka potom raději prcka odežene a udělá si všechno sama. A to není dobře. Protože právě v této době má možnost ochotnou a nezištnou spolupráci dítěte nenásilně vypěstovat. Ještě v předškolním věku jsou děti aktivní a hrnou se do každé činnosti s nadšením, je tedy dobré už tehdy pro ně nějakou neškodnou prácičku najít a podporovat je v jejím vykonávání. Školáci ochotu a nadšení ztrácejí velmi rychle a pokud u nich není pomáhací reflex zakódovaný od malinka, je už potom potřeba přistoupit direktivně. Ale ani tehdy by neměla být práce příkazem. Každé "musíš" dokáže děti (a přiznejme si, nejen je) dokonale otrávit. Je mnohem lepší uzavřít s dětmi dohodu - budeš dělat to a to, tehdy a tehdy, a já pak budu mít na tebe víc času a nebo ti za to dovolím to a to (dosaďte sami - každé dítě má nějaké přání či představu). Někteří rodiče odměňují děti za práci penězi. To už je trochu jiná situace. Pokud se jedná o nějakou mimořádnou, náročnou či neobvyklou činnost, pak je možná finanční zainteresovanost na místě. Ale při běžném pomáhání v domácnosti - zametení, vynesení odpadků a podobně - by děti peníze dostávat neměly. Protože by se mohlo velmi snadno stát, že jednou, až budou velké, budou se dožadovat odměny za jakoukoliv činnost, kterou budou ochotné vykonat.
Šárka K.
Máte jiný názor? Jak to vypadá s pomáháním a odměňováním u vás doma?
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY