Na začátku roku mívá mnoho z nás tendenci a snahu začít pracovat na sobě, na svém chování a na svých vztazích k druhým. K takovým lidem asi patří i naše čtenářka Blanka, která nám na úvod svého mailu napsala: „Nemáte náhodou recept proti manželským hádkám?“ Upřímně řečeno – nemáme. Kdybychom ho měly, asi bychom si ho už nechaly patentovat nebo ho aspoň přihlásily na Nobelovu cenu. Ale rozhodly jsme se „předhodit“ Blančin dopis vám všem. Třeba se mezi vámi najde někdo, kdo ví...

Možná se vám bude zdát malicherné, na co se chci zeptat, ale mně to vážně hodně trápí. Mám strach, že se ze mne stává nesnesitelná hašteřivá ženská a já proti tomu nedovedu nic dělat. Moje manželství je teď v podivném stádiu rozvratu, manžel je otrávený a skoro mám pocit, že se ani netěší domů. Vlastně se mu ani nemůžu divit, protože pokaždé, když se o něčem bavíme (a většinou jsou to blbosti, žádné vážné problémy), tak se vždycky poštěkáme. On je spíš flegmatik, ale já se prostě nedokážu ovládnout a musím do něj pořád rýt a rýt. Třeba si stěžuju na to, že si často telefonuje s matkou, že nechává všude po bytě ležet knihy a noviny, že si se mnou málo povídá, že něco zapomněl koupit a tak… Problém je v tom, že jak se jednou dostanu do ráže, začnu vytahovat všechny jeho „prohřešky“ za posledních několik let a on se pak vždycky naštve a řekne něco hnusného, jako že jsem jako moje matka, nebo že kdyby věděl, jak jsem hašteřivá osoba, že by si mne nikdy nevzal… To je ale voda na můj mlýn, protože já pak začnu ječet, že by chtěl, abych byla jako jeho maminka, taková puťka domácí, a že měl zůstat radši u ní a tak. Obvykle pak u nás na dlouhý čas nastává tichá domácnost. Dost často se po takovém výstupu na sebe sama naštvu, že jsem se nechala vyprovokovat a že jsem tak protivná, ale nedokážu s tím nic dělat a pak mě to mrzí.
Existuje nějaký lék na to, jak nebýt hašteřivá? Proč musejí tyhle žabomyší války pořád otravovat náš vztah? Bojím se, že se jednoho dne sebere a odejde ode mne k nějaké jiné, která se nebude chovat jako blázen (jako já). Často vzpomínám na svoji babičku, která měla takové krásné klidné manželství, udělala dědečkovi, co mu na očích viděla, a NIKDY se s ním nehádala. Byla tak dokonalým taktikem, nebo v sobě prostě jen potlačila všechny své pocity a nálady? Poradí mi někdo???
Blanka
Reklama