Olivovník evropský (Olea europaea) se pěstoval již 2000 let před naším letopočtem, kdy zřejmě došlo náhodou k mutaci planého olivovníku řeckého. Tento stálezelený až 16 metrů vysoký strom s nízko posazeným, pokrouceným, jakoby z několika dílů srostlým kmenem, s podlouhlými kopinatými kožovitými stříbřitými listy miluje subtropické přímořské klima. Plodí každý druhý rok. Plody se sklízejí v listopadu (výnos 30 - 50, ale i 200 kg).
Pro lidstvo, jež si ho obestřelo mýty a symboly, byl olivovník vždy zdrojem dobra. Nejprve se jeho oleje používalo pouze k léčení a v kosmetice (k zjemňování pleti). Teprve později nastala a dodnes trvá jeho éra nejslavnější olejniny v potravinářství. Nejkvalitnější druh olivového oleje je čistý téměř bezbarvý a získává se ze zralých oliv, z nichž se vytlačuje pouze vlastní vahou. Pak se olivy lehce stlačí a vypouštějí další dávku nažloutlého nebo zelenožlutého oleje. Dalším, nyní už tepelným zpracováním za zvětšeného tlaku se z oliv lisuje stolní olej, u nějž je třeba filtrace. Pro technické účely se ze zbytků konečně lisuje ještě "dřevěný" olivový olej.
Zelené olivy se trhají před dozráním a nakládají do soli, oleje či speciálních octových marinád, potom se využívají buď jako příloha k masům nebo do salátu. Zralá oliva má modrofialovou barvu.
Z olivovníkového dřeva, které je těžké a tvrdé se zajímavou kresbou, se vyrábí umělecké předměty. Tak jako celá starořecká kultura tvoří i olivovník jeden ze základních pilířů naší evropské civilizace. Pro svůj bohatý obsah vitamínů zůstává stále perspektivním zdrojem rostlinných tuků i pro budoucí generace.

Nataša Velenská