Častokrát se člověku ani nezdá, jak blízko se nachází strašným tragédiím, tak začíná svůj neuvěřitelný vánoční příběh naše čtenářka Jana. Zrádný osud nám straží neuvěřitelné pasti a často je jen otázkou náhody, že my nebo naší blízcí z těchto léček vyvázneme živí a zdraví. Příběh, který se nám stal o Vánocích, svědčí o tom, že opatrnost rodičů není nikdy dostatečná. O tom, že náhoda může být totální blbec, ale taky může někomu zachránit život.
Každé Vánoce jezdíme na hory, na Šumavu, na úplnou samotu, do stařičké chalupy, kde není ani elektřina a kde vám dobrou noc dají tak nanejvýš lišky. Naše děti tohle místo milují stejně jako my, jenom čtyřletá dceruška má trochu problém – záchod je tady ve sklepě a ona se tam sama bojí, takže když jde čůrat sama, chodí ven. Všichni to víme a počítáme s tím. Jediná věc, se kterou jsme nepočítali, bylo, že se probudila úplně nečekaně v noci, nikomu nic neřekla a odešla sama, jak byla zvyklá, čůrat ven.
Za to, že je dneska naše holčička živá a zdravá, vděčíme jen tomu, že můj muž se nějakou nevysvětlitelnou náhodou vzbudil, ačkoli jinak spí jako medvěd. Vzbudilo ho tenoučké bouchání zvenku a pláč. Když otevřel, našel tam naši Karolínu, zmrzlou a zoufalou, jen v pantoflích a pyžamku, jak se snaží dostat se dovnitř, protože se jí zabouchly dveře a ona si je neumí sama otevřít. Stála po kotníky v čerstvě navátém sněhu a byla už jak rampouch. Zbytek noci jsme rozehřívali Karolínu a sami jsme se mučili hroznými představami, co by se stalo, kdyby… Nakonec jsme usoudili, že nám tahle příhoda byla seslána odkudsi shora jako výstraha, aby nám připomněla, že se o své děti nikdy nebojíme dost a taky trochu proto, že asi občas zapomínáme, že děti jsou to nejcennější, co máme.