Ano, Sharon to tady před pár dny moc hezky napsala, že Vánoce jsou svátky, pohody, klidu a rodinné soudržnosti. S tím lze jen a jen souhlasit. Přesto zároveň platí, že Vánoce jsou obdobím strašlivých hádek, rodinných rozmíšek, partnerských sporů a obecně velmi nervově vypjaté atmosféry. Alespoň podle tvrzení psychologů, kteří tyto svátky klidu a pohody řadí mezi významné stresory. Když k tomu ještě přidáte sváry typu, ke komu se půjde na božíhodový oběd (jestli k vašim nebo jeho rodičům), zda letos nepozvat na Vánoce osamělou tetičku ze vzdáleného města (i když je to strašná semetrika) nebo pravidelnou předvánoční hádku, jestli se koupí kapr živý, nebo už zabitý (pokud možno i vykuchaný), tak je to někdy pořádná vřava. Valná většina lidí se před svátky tak strašlivě honí (úklid, dárky, zásobní nákupy), že si je nakonec tak zoškliví, až do nich nemají chuť. A to ani nemluvím o tom, že na Vánoce se lidé také rozcházejí (alespoň podle ohlasů z auditoria, kde se mluvilo i o vánočních dárcích v podobě žádosti o rozvod)!
Když jsem byla malá, vypadaly u nás Vánoce úplně jako ze seriálu Taková normální rodinka. Celá rodina zběsile pobíhala po bytě, nic nebylo hotovo, stromek se kupoval na poslední chvíli (samozřejmě už měli jen košťata), při vraždě kapra byla potřísněna celá kuchyň včetně stropu, salát se míchal v lavoru, polívka bublala na plotně, v troubě se připaloval štrůdl a do toho všeho jsme tam pobíhaly my se sestrou a fňukaly, že máme hlad a že žádný zlatý prasátko vidět nechceme. Máma lítala od jedné činnosti k druhé v „pracovním“ domácím úboru, táta objížděl autem příbuzné a rozvážel jim dárky (podezřívám ho, že hlavně proto, aby aspoň na chvíli utekl z té šílené mely) a my děti se pokoušely při pohádce zdobit stromeček, což doprovázely strašné boje o to, jestli bude celý do červena, do zlata, s lametama nebo bez… Naštěstí to vždycky dobře dopadlo a nakonec všichni ti štvanci usedli k slavnostní večeři a pak už bylo všechno jako u „normálních lidí“.
Ale děs z té hektiky mě natolik poznamenal, že jsem se zařekla, že na Štědrý den nepracuju (teda skoro). A těch 11 let, co si dělám s rodinou vlastní Vánoce, to fakticky dodržuju. Většinu jídla si připravím minimálně den dopředu (salát i polívka jsou stejně nejlepší, když se odleží). Kapra u nás doma nikdo nejí, takže odpadá vraždění, kuchání a jiné radovánky. Filé je hned… A tak si užívám Vánoce (jako dítě) a je mi blaze. Dívám se postopadesátédeváté na pohádky, u toho s dcerou a mužem zdobíme stromeček (ani u toho se nehádáme – letos bude zase v „lidovém“ stylu). Na oběd si upečeme štrůdl, aby to doma hezky vonělo. Když je hezky, jdem se projít. A pak přijde večer a s ním Ježíšek a člověk by až na něj věřil, když vidí ten rozsvícený stromeček a pod ním dárky… (Ale abych to nepřehnala s tou idylkou – jedna věc JE u nás doma každoročně před Vánoci kamenem sváru: stojan na stromeček. Z nějakého neznámého důvodu se vždycky za ten rok někam schová a pak nastává hledání. Manželova nervozita vzrůstá úměrně s časem marného štrachání. Pak si vyslechnu, že jiní lidé mají doma takový pořádek, že vědí, kde co mají. Načež se rozčílím a prohlásím, že ho určitě loni někam dal on. Pak ještě dvakrát cvičně prolezu všechna podezřelá místa a nakonec vítězoslavně držím tu železnou věc v ruce a hlásím, že jsem přece od začátku tvrdila, že je tady!)
Lidi, nehádejte se a nekažte si Vánoce:-)
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY