Jsem sedm let vdaná, mám dvě zdravé děti (6 a 4,5) a hodného manžela, který nepije, dovede nás zabezpečit, nebije mne a navíc je i docela pěkný chlap. Takže vlastně mám všechny důvody ke spokojenosti. Ale já se trápím. Poslední měsíce mám pocit, že se naše láska někam ztrácí a že tomu nedokážu zabránit. Víte, co myslím? Všechno na první pohled funguje - ráno rodinná snídaně, děti do školy a školky, my do práce, po příchodu domů nějaká večeře, pak televize nebo návštěva, o víkendu jedeme k rodičům nebo na výlet… vypadáme jako spokojená rodinka. Ale ve mně se to někdy tak strašně mele! Ubíjí mne, že s manželem vlastně mluvíme jen o tom, co je potřeba udělat nebo zařídit a co děti, ale je to celé takové praktické, rozumové. I ten sex je takový „naplánovaný“ a pořád na jedno brdo. Láska se nám někam vytrácí a já mám z toho strach. Chtěla bych, aby mne třeba někdy překvapil tím, že přinese jen tak kytku, nebo mi pošle SMS, že mě miluje, nebo mě třeba vezme na romantickou večeři při svíčkách… Ale když něco takového nadhodím (a to si ještě připadám trapně, že škemrám), tak mi řekne, že kytku mi přece dal k narozeninám, SMS se nemají posílat zbytečně a že nejlepší večeři stejně uvařím já sama. Je mi smutno. Připadám si, jako bych žila s nějakým kamarádem nebo bráchou, ale ne se svojí životní láskou. Všechno o sobě víme, známe svoje slabá místa, víme, co tomu druhému chutná i jak to má rád v posteli, ale necítíme vášeň.
Vím, že bych si neměla stěžovat. Že mi řeknete: buď ráda, že je to hodný manžel a táta, že ti nelítá za ženskýma a nechlastá. Ale já se cítím zrazená a podvedená. Postrádám ve svém životě cit a lásku. Někdy si říkám, že kdybych neměla děti, tak bych se snad spakovala a utekla pryč. Nevím kam. Ale pryč z té šedi a stereotypu.
Poraďte mi, co mám dělat. Bude to takhle pořád? Už nemám ve svých 31 letech právo na lásku? Ale hlavně mi, prosím, neříkejte, ať si najdu milence! Na to já nemám, znám se…

Hana V.
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY