Před dvěma lety jsme se odstěhovali z Prahy do kolonie „novodomů“. Oba jsme se s manželem chtěli dostat ze začouzeného města, doufali jsme, že naše dvě malé děti konečně přestanou kašlat a smrkat, když nebudou vystaveny smogu a prachu v centru. Na dům jsme si vzali půjčku, pozemek jsme koupili za peníze, které jsme získali prodejem chalupy po rodičích. Celou tuhle legraci budeme splácet až do konce života, ale to není ten největší problém.
Bydlení na venkově se nám zpočátku líbilo a myslím, že mému muži se líbí doposud. Horší je to se mnou. Když jsme se stěhovali, byly ještě děti opravdu malé, mladšímu ještě nebyl rok, a tak jsem měla okolo nich tolik práce, že mi na známé, přátele a koníčky ani nezbýval čas. Teď je situace jiná, už mám čas, ale nemám příležitost. Naši známí a přátelé, co zůstali ve městě, za námi občas přijedou, ale protože kontakty s nimi jsou tak řídké, už si vlastně ani nemáme o čem povídat. Všichni mají dost práce sami se sebou a nikdo nemá čas starat se o to, jak se má bývalá kamarádka 30 km od Prahy. Nikomu to nevyčítám, chápu to, ale je to skličující. Já sama se nikam nedostanu, protože máme jen jedno auto, kterým odjíždí můj muž každý den do práce, a autobusové spojení k nám je pro matku se dvěma malými dětmi naprosto zoufalé.
Můj muž pracuje deset hodin denně, a než se dostane autem domů, je večer, děti už spí. Vlastně často se i zdrží někde s přáteli. Je to určitě i proto, že se pořád hádáme, já mám pocit, že mě vyšplouchl, že se na mě vykašlal a je mu jedno, v jaké jsem situaci. On zase ví, že musí vydělávat peníze, abychom spláceli dům, a že pro mě vlastně ve stávající situaci nic udělat nemůže. A tak se každý večer těším, až konečně přijede a bude si se mnou povídat, ale většinou se jen pohádáme, protože ho zavalím přívalem nářků a on chce být v klidu a odpočívat.
Muž mi radí, abych si našla přátele mezi našimi sousedy, ale nikdo tu nemá tak malé děti a vlastně skoro všichni ráno odjedou a večer se vrací z práce. Vůbec nevím, jak to dopadne, říkám si, že snad se všechno vyřeší, až začnu chodit do práce. Ale tak mě napadái, proč jsme se vlastně stěhovali, když celý den budeme všichni ve městě, k nám na venkov vlastně jen přijedeme přespat a budeme tu trávit víkendy, které jsme předtím trávili na chalupě?
Kateřina
Máte podobné problémy jako Kateřina? Poradíte jí, jak celou situaci řešit? Napište nám!
Reklama