„Mami, kdo to je kurva?“ zeptala jsem se kdysi dávno mojí maminky, když jsme šly z nákupu. „Víš, to je taková ošklivá paní,“ vysvětlovala mi a přitom se rozhlížela, jestli nás někdo neslyšel. „Panečku, a já myslela, že je to nějaká sprosťárna,“ myslela jsem si. Když jsem za pár dní jela s babičkou autobusem, všimla jsem si jedné zvláště nepohledné ženy, ukázala na ni a do ticha prohlásila: „Babi, takhle pani je určitě kurva!“ Chytla jsem strašlivou facku a poprvé ve svém životě došla k zjištění, že se rodičům nemá věřit všechno.
Sprostá slova bývají i dnes v mnoha domácnostech tabu a znám rodiny, kde děti nesmějí říct ani „blbý“ nebo „do prkýnka“. Taková přísná výchova však podle pradávných zkušeností vede spíše k tomu, že se děti naučí přetvářce už ve velmi malém věku a svoje sprosťačení si o to víc odžívají (a užívají) v nepřítomnosti dospělých. Už ve velmi ranném věku totiž absolutní většina dětí velmi dobře vycítí, která slova se nemají říkat, a okamžitě zkouší jejich pomocí dráždit rodiče nebo učitelky ve školce. Čím více chce dítě zaujmout, tím bývají slůvka jadrnější, a leckdy se okolí až diví, kde ten prcek takový slovník nabral.
Pokud si ale myslíte, že budete-li doma mluvit jako čítanka pro základní školu, vaše dítě bude neslušného slovníku ušetřeno, jste na velikém omylu. Dětský kolektiv udělá svoje a někdy se přičiní i starší sourozenci, případně další rodinní příslušníci. Výjimkou nemusí být ani rozpustilý dědeček, jako to bylo u mých známých, kde byl (druhdy důstojný) kmet přistižen, kterak sedí u postýlky tříletého chlapečka a místo vyprávění pohádek mu opakuje: „Prdel. Řekni prdel, Pepíčku…“ Nakonec ani televize a kino, o kreslených seriálech nemluvě, si příliš servítků často neberou. Příkladem za všechny může být třeba světově oblíbený seriál South Park, který v USA dokonce vyprovokoval rodiče k aktivnímu semknutí a společnému boji proti prznění slovníku a morálky jejich dětí. Trochu mi to ale zavání hysterií a zbytečným panikařením. Pokud dítě z domova ví, že některé věci se prostě nesluší dělat a říkat, tak na něj můžete třeba podnikat nájezdy v podobě nejsprostších seriálů, ale ono se „nezkazí“. Důležité je, aby vědělo, kde jsou hranice, a že lidé by se k sobě měli chovat lidsky. Je jasné, že by nebylo pěkné, kdyby Večerníček vítal děti k pohádce slovy: „Tak zatracení spratkové, tady máte tu vaši zas…. ou pohádku.“ Ale falešná pruderie ještě z nikoho slušného člověka neudělala.

Jak odpovídáte vy, když se vás potomek zvědavě zeptá na význam slova, při kterém se i dlaždiči červenají? Odbydete ho, nařežete mu, že nemá být sprosté, nebo mu srozumitelně vysvětlíte pravdu? Myslíte si, že je lepší dítě úzkostlivě střežit před vlivem sprostých výrazů, nebo i vám doma občas nějaké to slůvko uteče?